Zrození nového blogera

Dobrý den, jmenuji se Pavel Hewlit, narodil jsem se v roce 1978 a nechci Vás okrádat o čas. Nejste hloupí (naopak, svět a doba Vás už poučily) a proto se oprávněně ptáte, co můžete od nového blogera jako já očekávat.

Často od píšících kolegů slyším, jak příliš a jak moc hluboko se dívají na svět okolo sebe a ve svých příspěvcích ono dění zachycují. Já si myslím, že děj světa jako takový je ve svém krystalicky čistém (nebo odporně špinavém) obraze nezachytitelný – a to z jediného prostého důvodu, jejž neradi přiznáváme. Každý pohled od jakéhokoli živého tvora je vybaven vlastními nezaměnitelnými filtry, vlastními ojedinělými světly nebo stínidly, jež tvoří unikátní pohled na situace a události formující svět do stále měnící se polohy. Někdo tomu říká dynamický rozvoj, jiný zase další zmrvenej den v pekle.

Je holý nesmysl namlouvat Vám, že hodlám psát o světě a ještě se tvářit, že mám ve všem pravdu, za kterou očekávám, že mě budete velebit. Houby. Jediné, co pro Vás chci dělat, je ukázat Vám svůj vlastní filtr, svá barevná sklíčka, lampy a stínidla – a chci to dělat nejspíš proto, že mě to baví.

Nejspíš tušíte, jak to myslím. Dělám to ze stejného důvodu, jako někdo peče chutné housky nebo natáčí půllitr piva s pěti milimetry nad míru (ano, i takoví existují). Dělají to z toho důvodu, že je to těší a mají radost, když Vy jste spokojení.

Samozřejmě čas od času se nějaká houska nepovede či hladinka piva nedojde k rysce. U takových lidí se to nestane z vědomého důvodu, ne to ne. Chyby jsou součástí života. Vždycky budou a nezbavíme se jich. Slušný člověk se však za ně umí náležitě omluvit.

Vím, že v dnešní společnosti je dlouhodobě diskutabilní otázka, jak se pozná slušný člověk, když omlouvat se umí každý pitomec a gauner. (Asi nejvíc mě dojímají ti, co se omlouvají s širokým úsměvem a snaží se Vám namluvit, že se zase tolik nestalo, ne? Viď, že se nic nestalo, tak zase kamarádi? Ruku na to.)

Osobně si myslím, že slušný člověk je ten, který svoji omluvu bere jako slib, že se v žádném případě jeho chyba nebude opakovat. Já se proto snažím, abych literární (významové) chyby nedělal, a jestli přestřelím, tak abych to příště nezopakoval. Tím ovšem neříkám, že půjdu každýmu na ruku. To ne. Ono zase odsud pocud, a nic se nemá přehánět.

Ani v práci nepřeháním. Rád bych napsal, že jsem literát na plný úvazek, ale žel na podobné prohlášení je naše republika moc malý rybníček, který nedokáže každého psavce uživit. Proto jsem v zaměstnání na pražských tramvajových kolejích. Ano, možná jsme se už párkrát potkali (nedej bože, že jsem snad od Vás dostal vynadáno). Jsem ten, o kterém si myslíte, že schválně pocukává a jede s Vámi, jako by Vás ukradl, nebo přinejmenším pořádně štval. Věřte mi, přísahám, že ve většině případů jsem v tom a kolegové a kolegyně se mnou celkem nevinně a rádi bychom Vám poskytovali služby, o nichž se říká, že jsou na úrovni. Někteří naši vedoucí pracovníci Vás sice ujistí, že to tak je, ale spolehněte se, že i v dopravě je pořád co dohánět – o což se my na trati v jednom kuse snažíme. Nedivte se proto, prosím, že ono dohánění celou tramvají trochu pocukává

Ale zpět ke psaní.

Psaní je cesta (plus ta jiná přirovnání, která Vás dříve či později napadnou), moje cesta k Vám. Podobných cest je na světě nepočítaně. Navzájem se kříží, či zase míjejí o celé desítky kilometrů, přeskakují se o celé generace, o významy a výklady, nebo vedou vedle sebe, aniž se jedinkrát spojí či od sebe na větší kus vzdálí.

Já bych byl spokojený, kdybyste se s tou mojí cestičkou na okamžik protnuli a třeba bychom i dál společně kousek pokračovali. Netvrdím, že si pokaždé navzájem sedneme – to by byla docela nuda – natož abychom sami se sebou pokaždé souhlasili. Úplně postačí, když si na ten malý kousek literární cesty alespoň malinko porozumíme, aniž se hnedka porafeme a začneme na sebe ječet a poté z paty vytáhneme nejednu slinu.

Takových gest je na světě pořád dost, a my je můžeme pro tentokrát omezit. Ačkoli, jak jsem řekl, může to být jen můj vlastní názor, můj soukromý barevný filtr. Třeba ten jiný ukazuje svět bez plivání.

Podobný by se mi taky líbil.