Zpověď odstrčeného teenagera (Svozilovi 3)

Chovej se už normálně – slyším od mámy, táty, ségry, ale nikdo se už neobtěžuje mi oznámit, co to jako znamená "Být normální". Když se zeptám, máma nemluví, táta mě sjede, že jsem drzej, ségra že jsem blbej, a ještě jí zatleskaj.

Já si myslím, že jsem normální, ale dělají všechno, abych se tak necítil. Jsem normální, na svůj věk. Alespoň podle toho, co kolem vidím. Je mi patnáct, složím kostku za deset vteřin, zajímám se o chemické složení poševního sekretu a Kámasútru – zvláště mě zajímá poloha Inkvizitor, kde je žena zcela oddána nadvládě muže. Svět je ale tak hnusnej, že asi nebudu mít nikdy s kým tohle zkusit.

Co by ale po mně chtěli, když se o mě nezajímají.

Táta mě většinou jenom poníží, jako by se bál, že mu tady v rodině jednou vezmu trůn. Máma se o mě nezajímá, protože má starosti sama se sebou, a ségra je prostě ségra. Ta není k ničemu už jenom z principu jejích jedenácti let.

Vůbec nevím, jak mám s nima mluvit, když oni nemluví se mnou. Jako by čekali, až dospěju a vypadnu a bude ode mě pokoj. Možná tyhle pocity má nejspíš každej v mým věku, ale jak to mám zjistit, když se s nikým nebavím. Nevím jak. Prostě nevím. Doma mě naučili, že jsem já a nikdo jinej. Já sám – maximálně, že mám hlídat ségru, když rodiče někam zmizí.

Je sobota, venku prší, a zase jsme doma sami. Rodiče odjeli na nějakej sraz motorkářů, nebo co. Ani je nenapadlo, že bychom se my taky zapojili. Když něco takovýho navrhnu, táta mě zpraží, že na takovýhle věci jsem ještě malej. Možná já, možná on na to bejt tátou.

A co se divím. Táta je samorost a je to takovej ten tvrďák, jak je mu všechno okolo jedno, poněvadž si myslí, že je nejchytřejší ze všech a všichni okolo jsou blbci. Jinej názor neexistuje. Jestli jo, jste právě ti hovada. 

S ním nemá cenu cokoli řešit. Je ten, co řeší kraviny, a ne důležitý věci, páč je považuje za nedůležitý. Zmáčkne veškerý problémy na nepodstatný a jako nepodstatný je nechce řešit – a pak si jde pižlat do garáže letadlo. Ty krávo, někdy si říkám, jaký by to bylo ty jeho modely naházet na zahradě na hromadu, polejt benzínem, a než ke mně doběhne, škrtnou sirkou. Pak se zeptat, jestli mě už konečně vidí – jestli vidí moje problémy?

Máma to má zase jinak. Ta moc nevychází s babičkou. Asi to taky neměla jako mladá doma jednoduchý. Moc o tom nevím, ale dědu třeba nemusí vůbec. Takže je dost možný, že jenom opakuje, co zažívala sama. A čeká, že se z toho nějak vzpamatuju. Asi jako ona – a budu úplně stejnej. Lhostejnej.

Měl jsem s mámou nedávnou takovej průser. Přišla za mnou, aby se pomazlila. Říká tomu ňohnit. Dlouho to nedělala. Tedy se mnou. S Penelopou každý večer. A vždycky je z toho úplně vedle. Obě. Nevím, co si myslí, ale asi má dojem, že já už některý věci nepotřebuju.

Slyším je vedle v pokoji, jak se baví a smějí, a je mi do breku. Někdy opravdu brečím. To jsem pak naštvanej, a když se máma pak objeví, jsem na sebe tak nasranej, že ji od sebe odeženu. Máma vždycky vypadne, místo toho, aby zůstala. Pak se rozbrečím znovu.

Tuhle si ke mně lehla a objala mě. Byl jsem z toho vedle, že jsem úplně zapomněl, jak mám mámu pohladit. Jako bych na to zapomněl, úplně se mi to vypařilo z hlavy. Nevím proč, ale začal jsem na ni sahat nějak divně, až se naštvala, seřvala mě a odešla. Nenáviděl jsem ji. Šla se samozřejmě uklidnit do vedlejšího pokoje k Penelopě. Za chvíli jsem měl na krajíčku.

Někdy se sám sebe ptám, proč nás vlastně měli, když je nezajímáme? Jsme doma sami dost často. Jako bychom rodiče zklamali a oni si nás začali kompenzovat po svém. Žijou, jako by nás vůbec neměli. Chovaj se úplně stejně jako sousedi vedle, co nemaj děti. Každej víkend v tahu, pořád samý hi hi hi, ha ha ha. Někdy si připadám jako hračka. Taková zvláštní hračka, která je tady jenom proto, aby odsírala blbý rodičovský nálady. A jak se jim nálada zlepší, zase si někam vyjedou. Hi hi hi, ha ha ha.

U mámy je mi to líto víc. Táty se bojí a nedokáže mít svůj názor. Je vlastně taky jeho hračka, zase na jeho nálady. Možná je na tom hůř než já. O to víc je blbý, že se v tomhle nedokážeme proti tátovi spojit. Jako by se bála, že žije prázdnej život, a tak poslouchá a dělá, co se od ní očekává. Co táta po ní očekává.

Se nedivím, že mám pořád chuť někomu jednu ubalit. Ale komu? Peru se se ségrou, ale není to jako bych se pral přímo s ní. Já se peru s mámou a tátou, a taky se sebou. Já sobě rozbíjím držku a nadávám si do čuráků, páč se to po mně očekává.

Nevím, co mám dělat. Prostě to nevím. Tak radši mlčím, a když je můžu nasrat, tak to udělám. Aspoň je potom zájem o mě z jejich strany opravdovější.