Žijeme život v pózách?

Včera jsem mluvil a o panu K.. Na co by někomu na vysvětlení nestačily svazky knih, jemu postačí několik minut – a podle toho s ním vypadají i debaty, ve kterých se témata prolínají, překrývají a vykvétají do jiných směrů a podob. Něco málo jsme prohodili o tom, že pózy jsou součástí našich životů.

Začali jsme se bavit o bulváru. A začali jsme Petrem Novotným mladším a jeho tvrzením, že bulvár dělá jenom proto, že ho lidi chtějí, a kdyby nechtěli, bude se muset živit jinak.

Bulvární se stává celá naše společnost, celkem okatě a bez váhání. Věci okolo morálky se stávají přežitkem čehosi smutně dávného a nemoderního, a každý touží být In, nebýt slabý, a ukazovat do budoucnosti, že jeho já lepší, nejlepší na téhle planetě, jujky, smajlík, omg.

Bavili jsme se o celebritách, nebo o těch, co se za ně považují. Osobně si myslím, že jejich anoncování veřejnosti je jen jednou z mnoha forem pozérství, jímž krmí diváky a čtenáře, a sami sebe staví do zvláštního světla, v němž se mísí padesát odstínu šedi, zářivá světla velkoměsta a šuk ve městě.

Mějte mě za blázna, ale nevěřím, že třeba Agáta Prachařová je tou osobou, co se nám prezentuje. Vůbec ne, naopak se domnívám, že je ženou chytrou, na míle vzdálené té holčičce z časopisů a šotů v TV. Často u ní namísto jména slýchám pojmenování určitého dobytka, ale neubráním se pocitu, že přesně o tohle jí celou dobu jde. Vsadil bych se, že kdyby na to přišlo, někde v koutku kavárny ve stínu kamer a fotografů, řekla by mi, že tohle dělá jen pro to, že pokud by se chovala "normálně", nikdo by o ní čočkou nezavadil, natož aby vydělala nějakou korunu.

Dlouho jsem si myslel, že existují celebrity, co se podobným pózám brání, nebo je vůbec nepotřebuje. (Vůbec do téhle kategorie, ani do žádné jiné nezařazuju pana Gotta – ten už dávno minul žebříčky, a pokud "blbne", blbne kvůli ženě a dětem.) Zklamal mě pan Landa. Toho jsem dlouho bral jako člověka, co bulvár neřeší a jede si podle svého – a pak. Darmo mluvit. Jako by mu v hlavě něco cvaklo a zařadil se k ostatním a ukázal jinou tvář, tedy tváře.

Problém bulvární společnosti je, že si celebrity až přespříliš glorifikuje a bere je jako své miláčky. Ve světě je to třeba Justin Bieber, pro nás třeba pan Jágr. Ano, umí hrát hokej, ano, umí ho možná hrát nejlíp na světě, ano, ale dělá jen to, co ho baví, a co umí, a vydělává si tím na živobytí. Ano, reprezentuje tím naši zemi, nebo si to myslíme, ale kdo dneska zná jména chirurgů, vědců, myslitelů nebo spisovatelů (protože velká literatura končí), kteří nás proslavují pro bulvární veřejnost v ne příliš populárních oborech. Málokdo. Vytvořili jsme si falešné bohy, a neumíme si to přiznat.

Póza nemá daleko k přetvářce, a není jen u celebrit nebo u lidí tam nahoře. Začínáme se přetvařovat všichni. Mě nevyjímaje. Už taky občas pózuju a ukazuju lidem, co ode mě očekávají. Jsem čas od času falešný jako fotky s rozjařenými celebritami nebo naopak celebritami zachmuřenými, co jim jako na oko vadí, že je někdo fotí. Akorát na rozdíl od nich z toho nic nemám. Jen blbý pocit, že už nejsem sám sebou, a přispívám tomuhle světu, který se morálně hrne do záhuby. Tam, kam takový svět patří.