Žijeme ve zmatku, co má smysl

A také přirozeně žijeme v nespravedlnosti – která, jak se mi zdá (co vidím), musí mít taky nějaký smysl, neboť jinak bychom se z ní už dávno všichni zbláznili a národ by byl plný mučedníků.

Víte, co mě vedlo k té myšlence o zmatku – když jsem dneska viděl, jak se někteří lidi báli přejít po přechodu na zelenou. Ne na červenou. Na zelenou. Koukali na stojící tramvaj v zastávce a báli se přejít. Ukazuji jim, ať jdou – ale nedokázali se hnout. A to nebyl jediný případ. Dneska byli lidé zmatení hodně.

A byl jsem zmatený i já. Dneska jsem se vrátil po nemoci a celá dvě kola na dvacet čtyřce jsem se ošíval a nic se mnou nebylo, a já nevěděl proč, a skoro jsem dal na modlení, abych ten pocit neměl, ale pak mi vynadal nějaký cizí pán, a už mi bylo líp a ten zvláštní pocit zmizel – áááááááá.

Samozřejmě, že jsem dostal vynadáno nespravedlivě. Já za to nemůžu, že jezdím po kolejích – a něco nemůžu, nebo jednoduše neudělám. Pravda však nikoho nezajímá. Zvláště, když ji říkáte, nebo si ji alespoň myslíte a dáváte myšlenky neverbálně najevo.

O spravedlnosti sice sním, asi jako každý rozumný a naivní člověk, ale už po letech a zkušenostech chápu, jak to ve světě chodí. Sice si hrajeme na demokracii lidských myslí a svobodných myšlenek, ale stále žijeme v socialismu, kde vahou je známost a přátelství u sklenky nežli vlastní dovednost a smysl pro férovou hru. Máme sice postoje, avšak pozorně se díváme okolo, co si o nich, kdo myslí – abychom se když tak včas omluvili.

Nedej bože, abychom se o něco pokoušeli. Něco zkoušeli. Něco tvořili jiným směrem. To sice můžeme, ale pokaždé se najde někdo, kdo opovážlivost změny bere jako důvod léčit si na Vás svoje komplexy své absolutní nedokonalosti. Absolutní proto, že dotyčný není ani schopen sám sebe protlačit někam výš skrze známosti a přátelství.

Nebo si skrze Vás a Vaše nápady někdo jiný řeší svoji minulost – a pokud chce někdo svoji minulost řešit, nikdy se s tím člověkem nemůžete shodnout, natož mu třeba rozumět. Minulostem těch druhých přes všechny snahy rozumět nemůžete. Už jenom proto, že se nikdy v odrazu vyprávění neukážou, jak ve skutečně proběhly.

Věřím ve tři věci. Vytrvalost, Víru a Lásku. Možná přidám i čtvrtou věc. Zmatek.

Je kolem nás, a je hlavně v nás. Je odpovědí na všechno, co se děje okolo. Třeba na zvláštní smrtelné chování dětí, třeba na stále blbou náladu nás všech, třeba na nedorozumění ze špatně přečtených slov, třeba na narůstající komplexy s potřebou je řešit skrze nesmyslná gesta.

Ten zmatek je. Neříkám Vám nic nového. Vnímáte jej taky. A možná vnímáte i ty tři věci, které jsem jmenoval výš. A za to bych byl rád. Pořád to má smysl. I když se nám spoustu věcí nelíbí a mnoho jich ani nechápeme. Chtěl jsem Vám to některým z Vás říct.

Ačkoli vím, že za tohle možná dostanu od někoho vynadáno a někdo si půjde mnou pohonit svoje ego. A víte co, někdo, kdo už mě zná natolik dobře, ví, že pokud nebude v tu chvíli dělat větší kraviny, klidně mu posloužím.