Pohled na sex je stále zvláštní, a co je ještě zvláštnější, jeho základní formy jsou stále jako by tabuizované - na rozdíl od jeho tvrdších forem v pornografii. A přitom ty základy jsou tajemné. Tak krásně tajemné.
Ten zvuk ze mě vypadne sám. Nemusím nic předstírat. Zrodil se tam dole, za vagínou, stoupal vzhůru a narůstal. Doslova se tam dole urval a potřeboval někudy ven. Bližší cestou nemohl, ta je vyplněná. Musel jít jinudy. Nevím, jestli postupoval po kůži, minul prsa a dostal se mi do krku, nebo se naopak vydal tělem a vnímal další a další polibky na bradavky a na krk, a poté ze mě vystoupil jako gejzír?
Zrodil se a utekl.
Víc jsem se natlačila na tělo nade mnou a cítila jeho horkost, která jako by se náhle zvýšila a hodlala mě celou propálit. Mám chuť se do něj vsáknout. Rozpustit se v něm a pořád cítit chvění otřásající se mým tělem. Vlastně bych už žádný tělo neměla, když jsem se rozpustila. Ale chvění musí zůstat.
Ten zvuk.
Jen se nořím do tepla a cítím jeho vůni. Jeho. Jména jsou v některých případech zbytečná. Mám chuť se zmáčknout víc, a víc se i tisknout. Je to jako kdo z koho. Kdo se rozpustí první, kdo koho přemůže. Prsty vnímám a mačkám. Kůži má jako plastelínu a já z ní něco tvořím. Chvění pokračuje, skoro mě uvnitř škrábe. Asi je bratříčkem toho zvuku. Ten je venku a další ho následují, škrábání zůstává dole. Přiráží do mě a dole mě taky tvoří.
Vůně se míchají dohromady. Je z nich nová, vzrušující, ačkoli slovo vzrušující je v tomhle případě jako parodie na něco skutečného, na něco opravdově vzrušujícího.
A zvuky.
Přichází ke mně z dálky, jako by nás někdo šmíroval za rohem a už nevydržel a dal o sobě vědět. Polovina zvuku je mých, ale znějí mi cize. Nejsem zvyklá být hlasitá. Ne poslední roky. Za všechno může škrábání tam dole. Tam dole je všechno.
Ne ne ne ne
Říká někdo strašně daleko, a já mám najednou plnou pusu jazyka. Kmitám s ním mým a cítím (a vzdáleně slyším), jak o rty mlaskají sliny. Prso mi sevře tíha, až mě zabolí. Tam dole vzdychnu. Zvuk nemá jinou volbu, pusa je plná jazyka. Tíha na prsu se přelévá hlouběji do těla a roztříští se do stran. Moje ruce sklouznou níže a zaboří se do ještě měkčí plastelíny půlek.
Moje vlastní kůže jako by mě neposlouchala. Je horká a zpocená, ale nevím, jak si vlastně ten její stav uvědomuju. Přijde mi přirozená. Ve všem, co právě prožívám je neskutečné naprosto přirozené a stalo se pro současnost normou.
Zvuky mi naplňují lebku ze všech stran. I jazyk jako by ho v puse vydával, nemluvě o spojení tam dole. Tam je hotová symfonie dlouhých pohybů, které mě příjemně mučí. A zrychlují. Přestávám líbat a pusa mi sjede ke zpocenému krku. Saju ho, jako bych ho chtěla ukousnout.
Zvuky jsou blíž. Všechny zvuky. Ty vzdálené, i ty moje soukromé uvnitř. Vibrace dole narůstají a už nejsou škrábáním, nýbrž trháním zvířecích drápů, po němž mají zůstat dlouhé jizvy.
Ne ne ne ne
Ale ano. Musí to tak být. Vzpínám se a tíha na prsu roste a přeskočí i na druhé. Moje ruce se pletou po zádech nade mnou a je to jako bych je měla v něčem namočené. Snad v krvi, když to zvíře uvnitř mi dolejšek rve na kusy.
Ano ano ano ano
Tak zní správná odpověď a já ji konečně v sobě uvolnila a přimáčkla se rty na krk a pak na hrudník a do pusy nasála, co jsem nikdy neochutnala. Slyším sténání a tancuje mi dokola kolem uší. Víc už nepotřebuju. Tohle je konec. Dál už jít nedokážu.
Drápy uvnitř mi uštědřily poslední zásek a rozervaly mě a něco z útrob pustily, něco, co se valí tělem, do všech stran se rozprsklo a já slyším řev, který mi tahá uši a já za ním zvrátím hlavu. Jak dlouho věc ze mě uniká, nevím. Mám pocit, že vybouchnu. Jakmile se přehrada uvolní, vyteče mi šťáva.
Znovu najdu pusu a jazyk a svým k němu zajedu a silněji obejmu tělo. Ruku zvednu na úroveň zátylku a tlačím ji proti hlavě. Něco mumlám. Asi chci všechno říct. Všechno o tom, jak jsou pocity nádherný. Jak se mi třese tělo. Jak tam dole teču a teču, jako by se ve mně vytryskl pramen a já nikdy téct neměla přestat.
Mluvím o tom, přestože mi není rozumět, všechno tohle říkám jazyku a rtům a voňavým vlasům překrývající potem slepenými pramínky obličej.
Přichází čas na mazlení. Na něco, na co druhá polovina běžně zapomíná. Nebo o tom vůbec nic neví. Muži a ženy doopravdy nejsou stejného živočišného druhu. Pouze něco blízkého, příbuzného, něco, co spolu dokáže žít v alespoň minimální symbióze, ale rozumět si budou pouze ve výjimečných náhodách. Teď na mazlení došlo. Je důležité. Žádná správná symfonie neskončí před skutečným koncem. Hudba se musí nechat doznít.
A tak ji necháváme doznít a dohromady si rozumíme i v posledních tónech. Stejně jako přestáváte hudbu slyšet, když nástroje doznívají, tak vadnou naše doteky a stávají se z nich krátké vláčné pohyby po zpocených tělech. Nakonec se hladíme pouhými úsměvy. Což stačí. Víc dělat nemusíme.
Ležíme na boku, za tělem svítí lampička a dělá mu svatozář. Mlčíme a oddychujeme. Dech se zklidní jako poslední. Kouká na mě a já podle pohybu prsou vidím, že se dostává do klidu. Neposedné jsou oči. Ty prozrazují všechno. Jsou velké a rozšířené, skoro se podobají velkým očím kreslených postaviček. Modrý výraz jako by ukazoval, čeho jsou schopné, co dokáží.
Teď je však na mě, abych něco dokázala já. Abych teď měla roli někoho jiného. A hrála si, jak jsme si nikdy s nikým nehrála. Chci taky slyšet ten zvuk.
Od ní.
