Včera jsem začali. Dnešek je trochu o naději a prozření - jenže ne vždy oboje přináší něco dobrého. Naopak. Zvláštní věci se stávají, zvláštní stavy přicházejí, zvláštní lidé chodí kolem nás. Máme se jich bát? Víc než sami sebe?
Maxík jako obvykle zlobí. Nemám sílu na něj křičet. Jsou dny, kdy nevychovávám. Pouze existuju. Kdyby snad však přituhovalo, zasáhla bych. Verča si už taky všechno nenechá líbit. Je holka statečná po mně. Max je parchant po Něm.
Věčně se vymlouvá. (Oba.) Spoleh je na Něj tak na třicet procent, a to přidávám. Třeba tím je na něj spoleh, že nedokáže nikdy nikam dojít včas.
Je geniální, že když se omlouvá, nikdy za nic nemůže. Je naprosto matematicky nemyslitelný, aby pokaždé připadla vinu na protistranu, ale On v to věří. Sám by včas přišel, samozřejmě, ale pokaždý se najde buď šéf, schůzka, telefonát, nějakej debil, nějakej pitomec, nějakej kdokoli, a on chudák kvůli nim nestihá.
Navíc většinou nahodí uražený výraz, jak ho všichni rozčilují a já pravděpodobně nejsem výjimka, a ukáže, jaký je chudák, kterýmu svět a lidi nedopřejí ani přijít včas za manželkou.
++
Zatím jsem chudák já, a ještě větší budu, protože všechno zatím vydržím. Zatím. Zatím je slovo znamenající změnu do budoucna – blíže však časově nespecifikovanou. Je to stejný, jako když se na něco ptá dítě a vy mu odpovíte slovem: možná. Nedokážete mu říct NE. Musíte ho udržet ve falešný naději a Zatím je pro mě úplně stejná naděje. Akorát nevím, jestli ne falešná.
Zatím se však Zatím neblíží. Nejblíž jsem mu byla, když jsem Jeho přistihla při něčem ošklivým. Pořád se ptám, jestli to byla nevěra, nebo ne?
Můžete být nevěrný s někým, koho vůbec neznáte? Ano, můžete s někým spát, a neznat ho. To se stává. Ale můžete s někým jako spát, a neznat ho vůbec? Nevědět, jak vypadá, jak voní, jak se tváří, jaký má tělo, jak se to tělo při sexu mění, jak to všechno dohromady funguje, nebo taky nefunguje?
Nic není jenom blbá sranda. Nic není jenom nevinná hra s chutí. Nic není jen pokus. Nic není jenom hádání, kdy už se neudrží a začne na mě ječet, až se probudí děti. Nic není jenom hloupá frigida. Nic není jenom debilní ženská bez chuti. Nic není jenom honění ptáka s někým neznámým.
Kdybych měla po ruce nůž, vrazila bych ho do něj až po rukojeť.
Nic není jenom virtuálně podváděná ženská.
Zatím.
++
Obědváme ve Fénixu. Tahle galerie je menší, takže volnější než ta na Harfě. Dám si nudle s kuřecím masem od Číňana, děti se spokojí s KFC. Max chce něco sladkýho, Veronika se hned přidá. Cukrárna v galerii není a na čokoládu z Billy je neukecám. Odložím nákup o hodinu a jdeme do cukrárny vedle galerie pod nádražím. Kafe si zasloužím, i nugátový řez k němu. Děti dorty akorát upatlají a promění do podoby kaše s lístečky čokolády.
Prodavačka je drobná černovláska s tetováním po pažích. Spíš by se hodila někam do prodejny konfekce z kůže a latexu nežli k dortům a chlebíčkům. Přesto se zdá být milá. Pořád se usmívá a kecá s chlapem, co sedí u nejbližšího stolku. Opírá se o pult a špulí malý pevný zadek.
Skoro se divím, že si všímám jejího zadku (prsa tak velký nemá) – a navíc si všímám i těch prsou. No vida. ON by ze mě klidně udělal lesbu. Tedy…
Prodavačka tlachá a chlapovy poznámky reaguje pištivým smíchem. Někdy si uchrochtne, až se plácne přes pusu, jako by řekla něco hodně sprostýho. Jsme jí i tak ukradený. Špulí zadek a…
(Proboha, proč si všímám?)
Za ní je zrcadlo a já vidím její pohyby, jak přešlapuje v teniskách a stehna v džínách jí tančí proti vlastnímu odrazu a dalšímu v úhlu jiného zrcadla. Díky nim mám pocit, jako bych se ocitla blízko jí.
(Proboha).
++
S nákupem hned domů. Jsem unavená. Celá se potím. Maxík straší Veroniku. Nemám sílu ho napomínat. Veronika opakuje, mamí, mamí, mamí – na oba syknu, aby toho nechali. Nenechají.
Dám Maxovi na hraní mobil. Bude se o něj přetahovat s Verčou a nakonec skončí na podlaze auta. Až za chvíli, teď ještě ne. Teď si uvědomuju jekot a pištivé zvuky otřásající autem. Nepřehluší je ani Miloš Keller z Country rádia.
Ať řvou, řvou, jako by opakovala moje mysl, oproti očekávání a touhy po klidným dojezdu. Ať řvou, ať si užijou.
Po silnici se něco mihne. Jako stín. Vím, co to je. Holub. Někdo ho srazil v letu před několika vteřinami a mně se objevil na silnici v podobě opilce vrávorajícího se od krajnice do středu.
„Mamí…“ zapiští Max.
Všimnul si ho stejně jako já. Přestal tahat Verče mobil a zírá na přibližující se klubíčko peří.
„Mamííí,“ piští Verča automaticky jako ozvěna.
Náraz. Ne silný. Ani křupnutí jsem neslyšela. Nadskočení auta byla spíš moje reakce, jak jsem cukla volantem.
„Mami?“ ptá se Max a já vím, na co se zeptat chce.
A taky se zeptal. A Verča taky. A já odpověděla, co jsem odpovědět musela.
++
Jsou tři odpoledne. Dělám dětem svačinu. Sousedka se přes plot chlubí, jak jí krásně vykvetly kytky.
„Nikdy mi tak hezky nerozkvetly,“ říká a ukazuje na malou zahrádku jako Ježíš na svoje ovečky. „Maximálně tak čtyři, pět květů. A teď?“ Zasní se a udělá dramatickou pauzu. „Celejch patnáct. No představte si.“
Představuju si je docela jasně, neboť je mám za plotem. Ale představuju si je i jinak. Třeba jak na ně brzy plivnu nebo lehce zaliju vodou s kapkou saponátu. Kytkám se jistě hnedka zlepší nálada.
„Jo, pěkný!“ říkám.
Děti běhají po zahradě. Max honí Verču a schválně jí nechává náskok. Pořád mluví o holubovi. Nemůže vzpomínku dostat z hlavy a mele dokola, že se holub vrátí jako duch a bude nás strašit, protože jsme ho zabili.
Nezabili, přimotal se na silnici.
Je to dítě a už si musí komplikovat život hloupými představami. Jako by nestačilo, kolik představ mám já, co všechno na ně číhá. Pořád dokola se dívám nejen na video těch nešťastných rodičů, kteří přišli o dceru, ale i na další o jiných tragédiích. O spoustě nebezpečí kolem čekající na každý dítě. Pedofilové, úchylové, nebo pouze neposlušní cyklisti. A my bydlíme rovnou pod cyklostezkou, tak vidím každej den, jak tam sviští a nekoukají nalevo napravo.
Přirozeně ale v poměru nebezpečí pořád lepší cyklista než pedofil nebo jinej úchylák. Někdy se bojím jít na procházku kolem Rokytky, když mě dostanou takový zvláštní stavy úzkosti. Je tam sice hezky, jenže si uvědomím, jak málo stačí, aby nás tam někdo přepadnul. Divný lidi jsou všude.
Nedávno ukazovali reportáž o chlapovi, kterej vypadal naprosto normálně, to jest, že měl trochu bříško a pleš, a najednou z něj vypadlo, kolik let už ukazuje svý přirození dětem na potkání.
A jsou horší případy. Nejen ukazování. Dneska jsou lidi zvířata a klidně vás zabijí a upálí, jako nedávno toho hledače pokladů v Klánovicích. Zbylo z něj jen trocha popela, kterej ukazovali na fotce v Blesku. A to ten chudák neudělal nic zvláštního. Jen náhodou našel skrýš zloděje ve chvíli, kdy se na ni šel zloděj podívat. A bylo.
Pak někam jděte. S dětmi, do světa.
++
Volal On. Pohádal se. Domluvili jsme se, že přijede do pěti a vyrazíme na cestu. Samozřejmě přijede pozdě. (A samozřejmě přijede ještě později než pozdě, protože On pozdě chodí). Prý má moc práce. Jistě. Univerzální odpověď na cokoli. Moc práce.
Můžeš nafouknout bazén? Koupit v Bauhausu pytle na odpadky? Přidělat poličku na verandu? Mít nás rád?
Nemůže, má moc práce.
Ale moc práce nemá, když večer chlastá a na internetu dělá prasárny s děvkama nebo prasákama.
Už jenom z představy, že bych s ním měla mít sex, se mi dělá fyzicky špatně. Ne pocit někde v hlavě. Fyzicky: mně se dělá blbě od žaludku. Mně se kroutí střeva, já mám průjem, já se potím, já se škrábu, já mám horečku – a to jenom z představy. Nevím, co horšího bych zažila, kdyby se mě dotknul.
Pokusil se. V noci. Cítila jsem, jak na mě sahá pod kalhotky a … Musím na záchod.
++
Večeříme bez něj. Volal, že je na cestě. Kecá. Někde tlachá. Možná má nějakou milenku. Nebo šel do bordelu. I když jeho si v bordelu představit neumím. Je to jako by šel do klubu pro pány klaun v srandovním oblečku. Musel by mít s sebou přinejmenším zkušenýho průvodce.
Jak o jeho návštěvě tam v bordelu přemýšlím, je to blbost. Lidi, co na to maj, jako náturu ne peníze, nevysedávaj u počítače a nedělaj úchylárny přes net. A už vůbec ze sebe nedělají ženský.
Já mám vlastně doma úchyla. Bezva! A taky nikdo nic nepozná. Možná by někdo rozdíl viděl, ale jakmile má člověk v hlavě jednou něco divnýho, zvlášť když něco divnýho čte, čím se pak liší od těch pedofilů, úchyláků, všech těch vrahů a jinak divnejch lidí? Jen tím, že dělá něco jinýho? Že nedělá nic špatnýho? A umí to posoudit sám, jestli je to jeho divný špatný?
Dneska si píše přes erotickej chat s jinejma úchylákáma a zítra mi sebere spodní prádlo z prádelníku a zmaluje si ksicht mejkapem. O týden později se rozhodne, že je dětem spíš maminka a skončí na plastice, aby se stal pravou ženou – a mně nejspíš oddělá? Ha ha. Protože dvě maminky nejsou potřeba.
Já bych se rozvedla, ale zatím nerozvedu. Stále zatím. Avšak netvrdím, že se moje zatím pomalu nemění na souhlasné ano. Zatím
(konec druhé části)
Manžel přeci jen v tom bordelu byl - a bylo to skoro, jak si ona představovala:
http://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=680985
