Země jménem Slibotechna

Zemím se kdysi dávaly různé přezdívky, snad proto, aby je přezdívka víc charakterizovala. USA se říkalo Spokojené státy, Rusku Sovětský svaz nebo Sibiř, zatímco zemím od nás na východ se říkalo Tam za vodou, třebaže od nás často voda nedělila, ale spíš hory, lesy, močály a ostnatý plot.

Čas pokročil a některé přezdívky zmizely, prostě nebyly potřeba – nebo se jim tolik nevěřilo – ale jiné se naopak objevily, některé chvilku zůstaly.  

Země česká, to je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Kotlina slasti.

Na chvilku.

Naše země má totiž nové jméno, je to Slibotechna:

Dle serveru Čeština 2.0 je výraz charakterizován takto: Člověk, který neustále o něčem mluví a slibuje, ale vše nakonec vždy vyšumí do prázdna a nic konkrétního neudělá.

Už netřeba používat ono zastaralé Česko, nebo to ještě starší Československo (i když to nebyly špatné časy), je se potřeba trochu rozšoupnout a nazývat věci pravými jmény. Víte, co času by se ušetřilo, co kauz by se nemuselo řešit, vysvětlovat a mluvit dlouho a dlouho do televize a tvářit se jako bernardýn s bolavým tesákem. Tohle všechno by padlo. Stačilo by jednoduché: "Čemu se divíte, to je naše země, slibotechna, copak jste čekali něco jiného?" a jít si po svém, na další tah.

Ale nebojte se, tentokrát by se to nevyužilo jenom na politiku. Nedávno si mi stěžoval kamarád, že brouzdal netem a skončil na chatu ohledně seznamování (a mluvím o tom seznamování, kde jdou stranou věci jako vztah a láska nebo nedej bože svatba). Seznámil se zajímavě vyhlížející ženou středního věku, jak říkal kamarád, s pěkně divokou samičkou, co umí vyprávět, tudíž si dohodli schůzku, aby se slova proměnila v činy. Schůzka nedopadla nejlépe – to znamená, že ona nepřišla a zbyla po ní jenom krátká zpráva ve schránce, že toho lituje, ale od slov je k činům přeci jen daleko a že si chce raději "o tom" povídat. Kamarád na podobnou výzvu nereagoval, zato reagoval na dívku, a celkem nevybíravými způsoby: a vidíte, kdyby se nové jméno naší vlasti ujalo, už by se nikdo podobnému jednání nedivil.

I tramvajáci by byli ušetřeni omylů. Je to už déle, ale jedna starší, celkem nenápadná a na pohled milá paní se mě na Olšance ptala, jestli s devítkou jedu na Kotlářku a já ji řekl, že ano. Dneska bych už mluvil jinak. A než jsem dojel na Anděl, bum, na Bertramce nehoda a já odkláněl na Smíchov. Samozřejmě jsem to té paní řekl (co bych taky měl dělat jiného), což nebyl nejlepší nápad. Vědět následující, tak s ní snad udělám kolo a budu opakovat, že Kotlářka bude. Takhle jsem mile oznámil, že tam nejedu a dostal takovou sprchu, že polovina tramvaje, co právě vystoupila, nikam nepospíchala a koukala, jak to dostávám zleva zprava. Asi nejhorší bylo, že mi slíbila, že si stoupne před tramvaj a bude čekat tak dlouho, dokud veřejně nepřiznám, že jsem jí lhal a jménem DP slibuji nesplnitelné. Pak už ta milá a nenápadná paní byla jenom sprostá.

Vidíte, a mít naše země trefnější jméno, nic bych nemusel paní (a asi stovce lidí okolo) na Andělu vysvětlovat. Stačilo pouze pokrčit rameny, nahodit úsměv, třeba i roztáhnout ruce a říct: "Vítejte doma!"

A úplně nejhorší je, že tohle jméno se nehodí jenom na nás. Rozlézá se to po Řecku, Itálii, Portugalsku a Španělsku. A bude hůř. To mi věřte.