Zdvižený prostředníček na Prvního máje v zastávce Šumavská

I tak jsem toho mladíka miloval – jsem školený na to, abych Vážené klienty DP miloval. Jsem školený na ledacos. I na hněv a opovržení. Nadávky jsou pro mě ukolébavkou a slina na skle vozu pohlazením. Na těle polibkem.

Miloval jsem ho – a dokonce jsem ho měl nejspíš i obejmout, zvláště v tento sváteční čas útočící na naše city stejně jako čas vánoční. Láska je prostě láska.

Politoval jsem ho. Třeba měl špatné dětství. Ještě nepochopil, jaké je jeho místo na tomto světě. Že nesmí koukat na čas jako na NĚCO, neboť čas si vymysleli jenom lidi, aby věděli od kdy do kdy a co za to. Čas je výmysl lidí, nikoli vesmíru, jehož lásku už sami přes sebe nevidíte, a proto se chováte, jak chováte. Spokojíte se se stravou z mrtvých zvířat a ubitých kytiček, a nekoukáte na význam čisté vody.

Byl zprvu tak milý a uvážlivý. V jednu chvíli na zastávce Náměstí Míru jsem si myslel, že i on je školený na lásku, neboť koukal na dveře tramvaje a já si myslel, že v nich nevidí dveře, nýbrž energii, jíž chce pohladit, seznámit se s ní, spojit se – a třeba i nastoupit. Třeba.

Jenže pak jsem seznal, že je to pouze člověk, strávník mrtvých zvířat a zabitých kytiček (avšak pořád jsem jej miloval, vždyť jsem na to školený), neznající čistou vodu a neznající ničeho o šesté galaxii, kam jednou půjdeme všichni, domů – ne, nevěděl nic.

Možná sluchátka mu bránila v poslechu ticha světa, možná mobil jej oslepoval a ukazoval špatná znamení – možná – ale i tak jsem ho pořád miloval.

A já zavřel dveře, zavřel. ZAVŘEL. Chtěl jsem jet, jet dál, jako bych už sám odcházel domů, do šesté galaxie. Ale nejel jsem a mladík bojoval s dveřmi, protože na poslední chvíli nastoupil, a bojoval s nimi, jako by bojoval se svojí duší, se svojí prázdnotou, se svým nitrem černým jako pikové eso. I tak jsem ho miloval a chtěl obejmout a všechno tohle rozpustit v lásce.

A konečně jsem jel dál. Opustiv Náměstí Míru, jel jsem rozesmátou ulicí a rozdával lásku a pochopení a v ten sváteční čas jako by zpíval celý svět a já s ním. Zastavil jsem na Šumavské a koukal, jak svět tančí a já skoro s ním – a tu rána. Nečekaná. Jako by se někdo chtěl dostat ke mně do kabiny postranním okýnkem a chtěl mě obejmout a nechat mě rozpustit v lásce – ale ani na to nepočkal a já viděl mladíka, sluchátkového, mobilového, jak jde dál a nechce mě obejmout, a ukazuje mi prostředníček, jak si krásně okousal nehet (a že jsem jednička to určitě nebylo, neboť co je to číslo, jen lidský výmysl, lidské řazení), a ani se na mě nepodíval, ten ošklivý, a jen kmital prostředníčkem, já však i tak jsem jej miloval a hodlal mu dát polibek, aby věděl, že jej považuji za bratra.

Zmizel mi do krámu a ani se na mě neusmál a já jel dál a zase rozdával lásku a pochopení, i když na toho ošklivého jsem se trochu hněval a padal tak do husté hmoty lidského nepochopení a nelásky, ale rozpustil jsem to při myšlence na jeho špatné dětství a jel dál, dál, dál, tím svátečním dnem, a mával a mával, pouštěl do sebe vesmír a věděl, že brzy už půjdu, odletím, vznesu se jako balonek a vydám se na cestu domů.

Už, už, už jsem to skoro cítil, jak odpouštím tělo a jsem jen energií, až.

Až nic.

Prostě mi další hajzl na Palmovce držel dveře.

A není snad náhoda /i když.../, že měl sluchátka v uších a v ruce mobil.

A já ho nemiloval.

Dokonce jsem měl chuť na mrtvý zvíře a chcíplý smažený kytky.

Není divu, že stále chodí na zaměstnance MHD od Vážených klientů stížnosti na špatné, až depresivní nálady. Mám však pro příště řešení.