Ke spolupráci s drogově závislými jsem se dostal ještě před vojnou a bylo to kvůli filmové adaptaci povídek Nicka Cave, k nimž jsem měl psát scénář.
Do té doby jsem o toxikománii věděl jenom to, co tak ví člověk v mladistvém věku (před více jak dvaceti lety), a to že je to hnus, že to nemá brát, že Vám to zkazí život – a že je to dobrý zkusit, než Vám bude dvacet a život začne stát za prd.
Krátkou cestou jsem se tenkrát dostal k organizaci Drop-in na Starém Městě, pak k prvním setkání s fetujícími lidmi a k prvním nevolnostem spojenými se zvracením, když jsem viděl feťáky v kanále s podivně žlutou kůží, než jsem pochopil, že to vůbec není kůže a jedná se o jeden velký hnisající strup vedoucí od nohou až ke krku, výsledek poškození kůže po dlouhých aplikacích drogy jehlou.
Zprvu jsem moc informací od samotných feťáků nedostal. Byl jsem pro ně něco jako turista, co se přišel podívat. Měli pravdu, byl jsem turista a o fetování nevěděl zhola nic. V tomhle měli pravdu, ale já jsem se kvůli psaní feťákem nikdy nestal.
Je zvláštní, že od té doby jsem se setkal s mnoha „svátečníky“, kteří o sobě tvrdili, jací to jsou velcí feťáci, a setkal jsem se i s „profíky“, co mě naopak utvrzovali o své závislosti-nezávislosti.
Existuje jednoduchá poučka, kdy poznáte, že závislí jste. Jakmile začnete o sobě tvrdit, že s něčím můžete skončit třeba hned, máte skutečně problém a už jste minuli bod bezpečného návratu. Pokud si pro sebe nenajdete pomoc, tak o přestání kdykoli budete mluvit až do doby, kdy Vám bude všechno jedno – a to už jste přímo před branami pekla, kam se vlastně těšíte.
Adaptaci povídek vzala voda, ostatně jako některé ty z feťáků, s nimiž jsem tenkrát mluvil, a čas plynul s tou vodou dál.
Feťáci dnes.
K tématu jsem se dostal, když jsem si na internetu přečetl předvolební chválení pražského magistrátu a pana Hřiba, co a jak je najednou v Praze lepší, třebaže něco ještě dodělané není. Většinou takové ty krátkodobé věci, jako třeba zastávky. Do úspěšného programu se přihodili uprchlíci z Ukrajiny a kupa úsměvů, jak jsme to všechno společně zvládli, plus tvrzení, že pokud hodíte ten správný hlas, můžou se někteří usmívat daleko víc.
Téma feťáků v hlavním městě se nijak nerozebíralo. To před volbami netáhne. Ani bezdomovci. Ty jsou jenom pro zlost a nikdo je nechce, stejně jako lidi, kteří by chtěli opravdovou změnu.
Ono celkově téma braní drog nikdy netáhlo. Všichni se o něm sice vyjadřují jako o fantastickém a velkém problému, ale k jeho řešení se nemají, neboť jde o delší cestu, na níž se nikomu nechce. Je zvláštní, že na jiné cesty se někteří vydávají bez pobízení, ale to jde o cesty, jejichž trasování je vidět a vyvolává potlesk a uznání. Jiné cesty ne.
Selský rozum nemá v našich končinách šanci, takže na myšlenku, že drogy jsou špatné (tady jsme všichni ještě za jedno), a je potřeba je zakázat (tady už za jedno nejsme), zapomeňte. Jakmile se tahle myšlenka objeví, vždycky se s ní taktéž objeví někdo, kdo začne tvrdit, že alkohol a cigarety a prášky jsou také drogy, tudíž vyloučení drog ze společnosti je nerealizovatelné. Je zvláštní, že většina lidí, kteří tohle tvrdí, vypadá, jako by si už něco vpálilo.
Položil jsem si otázku, zdali narkomanie se za poslední léta vyvíjí. Jestli je v růstu stejná jako třeba agrese mezi lidmi, která viditelně stoupá a dle situace v následujících měsících čekám její raketový růst – přiměřeně úměrný růstu jiným věcem okolo.
Samotné braní drog se dle mého nevyvíjí, stejně jako důvod jejich braní – začíná se z prostého důvodu nudy a z ní vznikající deprese. Tohle se nezmění. Zatímco skleničku na uklidnění si dá kde kdo, že by si hned ze stejného důvodu každý hned šňupnul nebo píchnul žílu, to ne. Mezi potřebou uklidnění se z něčeho a depresí je rozdíl.
Nerozvádím, kdo za depresi u lidí může, že s drogami začnou – asi by ten výčet byl na delší diskuzi – ale tahle věc s depresí má pokaždé jednu věc stejnou – toho člověka, co ji má. Dokonce častěji mívám pocit, že si lidé depresi schválně v sobě vymýšlejí, aby se vrhli na její řešení. Jako by deprese byla trendem doby a byla něčím, co je vlastně cool a je součástí moderního života. Něco jako, hele, já mám depku, já jsem tedy IN. Je škoda, že lidé nechápou, jak se věci mají a že jsou v tomhle na omylu.
Že fetují děcka, není nic nového, a je to zároveň i děsivé, že to nic nového není už delší dobu. Jako by někdo již dlouho krčil rameny a tvrdil, jo děje se to, ale co my jako s tím? Většinou rameny krčí ti, co by s tím něco dělat mohli – a nemyslím tím jenom rodiče těch dětí, ale i politiky, kteří mají moc něco měnit, třeba zákony.
Drogy jsou černobílým problém a černobíle by se s ním mělo i zacházet. Bereš drogy, jsi feťák. Máš u sebe drogu, porušuješ zákon. Porušuješ zákon, je potřeba to s tebou řešit. A proč to? No, aby se další do toho nepouštěli. Černobílé, ale účinné.
(Samozřejmě se to takhle neřeší a dle zákonů můžete fetovat dle libosti stejně tak drogu u sebe mít.)
Být feťákem je stejné jako být nemocný, třebaže trochu v jiném smyslu nemoci. Tu nemoc nikde nechytíte, nepřivezete si ji, nenakazíte se v tramvaji. Tuhle nemoc si sami stvoříte. Krmíte ji a dáváte jí svým počínáním čím dál tím větší sílu. Je to opět černobílé a černobílé by bylo i řešení tady – práce už takových nemocí vyléčila, to byste koukali. Jenomže tady u nás se v první řadě kouká na osobnost toho a toho člověka a musí se s ní zacházet v rukavičkách.
No nenaštvalo by Vás to. Ničí si život, ničí ho jiným, v mnoha případech krade, pak nás stojí peníze, když řešíme jeho stavy – ale přijde někdo, kdo Vám vysvětluje, jak moc je takový feťák osobností, a dost možná bychom si z něj měli brát příklad. Nedělám si legraci. Považte kolik takových feťáků je nám předhazováno, kolik toho v životě dokázali (než se ufetovali k smrti). Jako by všichni ostatní byli něco míň. Jednoduše Overtonovo okno v praxi.
Samotné braní drog je brána k dalšímu porušování zákonů. Před mnoha lety jsem se o tom bavil s policistou a už tenkrát mi říkal, že aby feťák na pervitinu uklidnil svůj hlad, svoji potřebu, musí získat ročně okolo milionu korun. Dneska ta částka bude vyšší. Nevím jak Vy, ale já přes milion ročně nedám a hádám, že většina kolem taky ne. Takže buď feťáci čerpají z nějakého mně neznámého fondu, nebo prostě kradou. Druhá varianta se mi zdá pravděpodobnější.
A teď k tomu obsaženému v názvu. Jak to vidí feťák do budoucnosti – a vidí vůbec něco?
Pochopil jsem, že ona deprese, která je v mnohých případech na začátku závislosti, spadá do oblasti nezvládnutých mezilidských vztahů. Zjednodušeně – člověk neumí navázat s jiným člověkem kontakt, a tak svůj hendikep léčí tímto způsobem. Je zvláštní, že mnoho feťáku v jízdě (mají něco v sobě) o ten kontakt začne usilovat. Viděl jsem to více než stokrát, že se o to snaží. Žel jejich jedinou cestou, jak kontaktu a odpovědi na něj docílit, je konflikt.
Příklad za jeden. Feťák v tramvaji, na jízdě, možná že není vůbec v tramvaji, ale válí se na vlně modrozelené energie vonící máslem a kopretinami a je tou energií obalený, ona s ním promlouvá jazykem eratu a zpívá mu píseň o zabalené svačině v pytlíku modřin, co se léčí v Karibiku. V té náladě se houpe, kope do dveří, vyluzuje zvuky podobné bublání a syčení a kouká kolem, kdo se na jeho cestu připojí.
Někdo se objeví (není to řidič). Ale ne aby se do kouzelného světa přidal, ale spíše aby dotyčnému dal najevo, že kopaní do dveří není vhodné. A to je pro feťáka start.
Největší chybou ze všech možných je myslet si, že by feťák reagoval normálně. Je to skutečně největší chyba a já o ní mluvím kdykoli někoho na tramvaji zaučuji. Každé rozumné řešení je pro feťáka jako z jiného světa, který se mu navíc zdá nepřátelský. Jak feťák na takovou výtku zareaguje? Konfliktem. V lepším případě se o dotyčného začne třít, v horším na něj začne bublavě řvát, v nejhorším ho nakopne místo dveří (zažil jsem všechny varianty, a ještě další, horší).
V tomhle případě šlo jen o otření rukou a zatarasení dveří muži při výstupu. Naštěstí druhý člověk vytušil, o co jde, a tak vystoupil druhými. Feťák si tohle nevyužití konfliktu nenechal líbit a vystoupil taky a jako náhodou šel proti dotyčnému a strčil do něj. Ani tohle větší konflikt nepřineslo, protože podle strkance a nárazu na svalnaté tělo feťák konečně pochopil, že na něco i ve svém stavu nemá, a tak se raději stáhnul. Ne vždy však takové setkání končí tak dobře.
Feťáci nesní o lepší budoucnosti a neřídí se náladami ostatních lidí. Jsou rádi za dávku, a jsou ještě raději za tu další. Budoucnost je právě ona další dávka. O lepší budoucnosti by tak měli snít ti, kteří s tímhle problémem (ne příliš mediálně zajímavým) bojují a vydávají se na cestu, která jim nepřinese slávu, možná ani uznání. Ale ta cesta může přinést někomu život – a taky přinese o hodně méně konfliktů, které se nedají jen tak bez násilí vyřešit.
Jenom škoda, že se po téhle cestě nevydají ti, pro něž by alespoň trochu byla snazší.
