A vidíte, nedávno se zase s ohledem na demonstrace říkalo, že zase budou dneska děti bít – stačí jedno písmenko a máte z toho novou kauzu.
I když ne tolik novou. Máme pálení čarodějnic, večer bude veselo, a jistě se v alkoholovém oparu strhne nějaký incident. Jako třeba u mě minulý rok v tramvaji – a já se omlouvám zastáncům slušné mluvy, že v popisu nepoužiju slovo zvracet, neboť, co mi děcka ve věku mezi šestnácti a osmnácti v tramvaji vyvedla, to nemělo se zvracením nic společného.
Ty to tam zeblily strašlivým způsobem, a to ještě nebyl ani večer. To i já zkušený tramvaják jsem se podivil, co lidská bytost zmůže, když má dostatečně velké odhodlání. A člověk by ani nevěřil, co dokážou dohromady z vína, uzeniny, chleba a jablka vytvořit. Když jsem to viděl, pochopil jsem hodně věcí – jedna z nich byla, že když praotec hororu H. P. Lovecraft psal ve svých příbězích o pradávných démonech, co nemají pevné tělo a jsou jakýmisi hmotami, někdo krátce před napsáním musel u něj hodit podobnou šavli.
Na to ani nestačil písek – což je standartní postup při podobném neštěstí. Třebaže zkušený řidič ví, že když se něco podobného neposype, lidi to na botách vynesou ven daleko dřív.
A letos to s tím pitím nebude jinak. Nebude. Naopak, Myslím si, že bude hůř. Copak dospělí, ty ať si užijí a oslaví jaro podle svého, osud ví, že to potřebují jako sůl si trochu zarošťačit a zavzpomínat na mládí se vším všudy. Myslím tím ty déle dospělé.
U těch krátce to už bude jiná káva. Zase se nám někteří ožerou a pravděpodobně někoho sejmou na silnici za volantem svý nabušený káry, nebo se něčím předávkují, užijí si výlet do Země Nezemě, a třeba se z ní odmítnout vrátit. Každý svého štěstí strůjcem.
Ale u dětí mi opilost vadí. Vždycky když vidím opilé dítě, a vídám je často, (a dělí se na dvě poloviny, kdy jedna je strašlivě chytrá a strašlivě namakaná názory i testosteronem, a druhá je tichá a je jí blbě) – tak vždycky když je vidím, tak si říkám, kam spěchají? To si opravdu myslí, že život končí v pětadvaceti, po nichž je život jenom zbytečný, nebo přinejmenším podobný černé díře bez možnosti záchranného okraje.
Abych se přiznal, já jsem se poprvé sejmul někdy v sedmnácti, a sejmul jsem se tak, že jsem spořádaně dorazil domů, nikdo nic nepoznal, a zalezl jsem do postýlky a ani nedutal a ráno hupky dupky do školy. Tohle mi vydrželo do dneška, a bylo při mých alkoholových dýcháncích jen velmi málo hluchých míst, v nichž bych nevěděl, co dělám, s kým to dělám, proč to dělám – a ještě se při tom válel po zemi. Co vím, k zemi jsem padnul jen jednou, a to jenom proto, že mě v Klánovicích před Daschema Solich povalil.
Ale u těch dětí mi to přijde jako přímo něco zrůdného. Opilé dítě jsem poprvé viděl na střední. Ve škole se opily dvě čtrnáctileté dívky. O velké pauze na oběd si koupily vodku a zlily se. Pak vyrazily zpátky na hodinu. Většina spolužáku z nich měla legraci, ale mně se směšné nezdály. I když se udržely na nohách, usmívaly se velmi podivně, kroutily se jako levný šlapky, a v očích měly něco, co bych popsal jako "šíleného" – prostě vypadaly úplně jinak, než když se opijí dospělí.
"Hele, mámo, koukej, jak jim chutná."
"Ježiši, táto, ty děcka snad pijou víno. No to by neměly, To je strašný, kde maj rodiče?"
"Ale co rodiče, ty taky někde pijou. Ať si trochu užijou, ty mladý, jsou ty čarodějnice, tak ať oslavujou!"
"Ale, táto, to je strašný. Vždyť jim bude blbě. Podívej, ani to neuměj pít a lemtaj to jako krávy vodu!"
"Ha ha, ale jen nehudruj, mámo, i dítě může mít žízeň. A co, bude jim blbě, poblijou se, ale vzpomínky jim nikdo nevezme. Ještě po letech na to budou v dobrým vzpomínat."
"No jo, táto, ale jsou to děti, to by neměli, vždyť jim ten alkohol zabije všechny mozkový buňky, a budou hloupý!"
"Mámo, ty si dneska ouplnej doktor Haus. Voni už nepotřebujou bejt chytrý. Voni nemyslej. Na to voni maj mobily a tabletky. Mámo, dneska se už nemyslí, dneska se kliká."
"Táto, já se na to nemůžu dívat. Podívej se, jak se u toho smějou, no no no, hele, a už von na ni šahá, fuj, voba nalitý, a už by se snad i pářili, no já jim snad pudu jednu vrazit!"
"No tak, mámo, sedni. Jsou mladý, tak ať si užijou!"
"Houby mladý. Jsou to děti, táto, a chlastaj jako protržený. No a ty už máš taky dost. Taky by si neměl!"
"Mámo, nehudruj, užij si taky trochu. Co, vždyť je to jaro, no, tak chlapům trošku zpívá kos, no. O vono se to poddá, tyhle děcka věděj, jak na to. To neni jako my, když jsme byli v jejich věku. My museli držet hubu a krok, ale voni nemusej, to je mládí!"
"Táto, ty jsi zase vožralej, že takhle mluvíš."
"Ale mámo, tak je jaro ne. Taky si můžu dát trochu ne. Hele, já jim tam asi pošlu panáky!"
"Táto, opovaž se, ještě tě zavřou. Na to je zákon, že nesmíš."
"Ale co, ať maj taky nějakej život. Mámo, nehudruj, dáš si taky, protože když nepiješ, nejsi to ty!"
Říkat děckám, aby nepila, tak to máte stejné jako ve filmu Obecná škola s olizováním zábradlí – a ani nepotřebujete školní rozhlas. Nabídku vidí všude okolo a já mám pocit, jako by jim šla na ruku. Sice se všude píše, že až od osmnácti, ale víme, jak to chodí. Je to obdobné jako s reklamou na cigarety. Sice je napsáno, že škodí zdraví, ale nápis je malý a je uprostřed hromady reklamních sloganů, které oznamují, že kouření je tak cool. A k dobré cigaretce patří sklenka jako k nezletilému mobil.
Včera už jsem měl na dnešek generálku. Motalo se to po Výtoni mezi kolejemi, hádal jsem to tak na sedmnáct, a ono to mělo pocit, že tomu patří svět. Dokonce to chvilku diskutovalo s mojí tramvají. Ne se mnou, s tramvají. Nevím, třeba mezi ní a jím přeskočila jiskra a to si dneska na 9066 někde počká a zjistí, jestli by z toho něco nebylo.
Ale nebude to mít tak jednoduché, protože další nabídka přišla už na Palačáku od dvou dívek, kterým alkohol zmírnil smysl a červená na semaforu jim přidala do kroku přímo pod spřáhlo. Ani neuskočily. Ani sebou necukly. Ani to. Prostě šly dál, a kdybych nezabrzdil, dneska si dají maximálně kapačku. Ještě na mě něco houkly. Ale tohle znám tak dobře, že na to nereaguji.
Klidně si slavte. Pijte, děti, pijte. Ale pak se držte dál od kolejí. Nejlépe i od ostatních komunikací. A ještě líp i od ostatních lidí.
