Láska je strašná. Strašně krásná, nebo strašně zlá. Mluvím z vlastní zkušenosti? Ano. Ale o mně to dneska nebude. Já jsem už vyřízenej.
Láska dělá s lidmi divy. Není nic divného, že jí je přisuzována čarovná moc. V pohádkách řeší problémy, a když tvoříte příběh jiného žánru, láska je častou katarzi, aby se story hýbala kupředu či jste vyřešili problém s nedostatkem vlastní fantazie a talentu.
Nedivte se proto, že v různých nekonečných seriálech se všichni do všech nakonec zamilují, protože jinak by nebylo o čem vyprávět – a ta láska je pokaždé zvratem jak prase.
Kdo včera po půl dvanácté v noci cestoval MHD v blízkosti Anděla, mohl se láskou (či spíše s jejím vlivem na člověka) setkat. Kousek za křižovatkou, opravdu jenom kousek, tak deset metrů v ulici Lidická, se přede mnou zastavilo auto a blikalo.
Parkovat nechtělo, to většinou výstrahu řidiči nedávají. Navíc parkovat nebylo kam. Ulice je úzká a napravo, kde parkovat lze, byla všechna místa obsazená.
Auto blikalo a zatroubilo.
Stání za autem je nevýhodné. Tramvaj jaksi postrádá onu schopnost objíždění. Pokud chcete s tramvají někoho předjet, povětšinou se to povede pouze do poloviny onoho předjížděného subjektu. Byly sice snahy se dostat dál, třeba do tři čtvrtě, ale zatím se to nikomu nepovedlo.
Další nevýhodou stání, a více tak když máte zadek tramvaje v křižovatce, na potvoru v takové, co je i kolem půlnoci stále živá na provoz, že bráníte průjezdu všemi směry. Takže neuplynulo ani patnáct vteřin a na auto se dívali i cestující ze stojící tramvaje v protisměru.
Zvonit nemá smysl. Jestliže někdo je natolik drzý, že ví o tramvaji za sebou, a stojí dál, netřeba přilévat olej do ohně. Smiřte se s tím, že dotyčný je vůl a zvonek v tomhle případě jeho stav nezmění.
Byl to však nejen vůl. Byl to i zamilovaný vůl.
Vystoupil jsem, dal ruce za záda jako starosta Kondelík a přešel k vozu a poklepal na okýnko. Láska dělala své. Starší muž s plnovousem, skoro dědeček podobný nějakému pohádkovému, co za buchty rád splní tři přání, byl natolik zmatený, že nevěděl, jak u svého drahého vozu stáhnout okénko.
Nakonec slavil úspěch a já ho pozdravil. Ani neodpověděl: chápejte a pochopte, zamilovaný vůl, takový nemá čas zdravit, ten chce jen milovat. Chce běhat, nahý, po noční louce, na níž rozkvétají noční květy a jejich vůně dává noci opar smyslnosti. Nemůže zdravit, miluje. Rozdává lásku. A tak jen povídá:
„Za mnou běží slečna!“
(Nekecám, tohle řekl.)
Láska kvete v každém věku, ale říkal jsme si pro sebe, jestli ta slečna spíš jako ne že běží, jako že spíš za ním šlape.
Ale já to chápal. On byl zamilovaný. Endorfiny mu kolovaly těle, vraždily ostatní buňky, předháněly se a dělaly se staříkem divy. Opájely ho pocitem zalitého sluncem pražícího na nahá těla těžce dýchající po aktu lásky zobrazeném tolikráte v uměleckých galeriích a na porno kanálech.
„Proč ten debil nejede? Já to hovado nakopnu!“ řekl nespokojený klient lezoucí z tramvaje jako Terminátor, i se stejným posláním.
„Za mnou běží slečna,“ zopakoval stařík. A přidal: „Můžete jí popohnat!“
Vůbec jsem netušil, jak svůj nápad myslí. Jak popohnat? Jako mít na sobě kostým sluhy jako z divadelní Lucerny a pozvolna slečnu staříkovi svlékat? Pomalu jí rozepínat šaty, korzet, stahovat devatero spodniček, stejně zvolna a lehce, jako se vypráví devatero pohádek. Pak ji staříkovi popohnat bičíkem a připravit šachovnici na hrátky jako od markýze de Sade?
Poukázal jsem rukou na cestu před ním, a tím staříkovi ukázal jeho správný směr. To se vám nestane každý den, že vám někdo jen tak ukáže správný směr.
„Ty vole, to je hovado. Já zavolám měšťáky!“ říkal klient.
Asi nemiloval. Netušil, že staříka kopance nezajímají. Nic necítí. Nic kromě lásky. Udělá všechno, všechno pro onu slečnu. Zastaví auto! Zastaví dopravu!! Zastaví celý svět!!! Jen pokud bude moci milovat ještě o vteřinu déle, než je mu dopřáno. Lidé, město, státe, vesmíre, což to necítíš? Tu potřebu. Tu lásku. Touhu se oprávněně nestarat o to lidské, městské, státní, vesmírné, když milujte.
„Vypadni dědku!“ řval Terminátor.
Stařík se zhasnul a velmi volným pohybem ruky zařadil a vyjel kupředu. Nijak nespěchal. Brali jsme mu lásku.
Trpěl, strašlivě trpěl. Ta víla teď někde cupitá, nevidí ho, proplétá se davem opilých lidí, kteří jsou stejně andělští jako celý Anděl. Je smutná, ztratila se přívalu vlny lidského nepochopení a ta ji spláchla do samoty přelidněného města, státu a vesmíru. Ta bolest, ta bolest.
„DEBIL!“ řekl Terminátor (v pirátském překladu na VHS taky překládaný jako Ukončovatel) a vrátil se do tramvaje.
No a pak se jelo dál.
Jak jsem řekl na začátku. Láska je strašná. Strašně krásná, ale i strašně zlá.
A nejhorší je, že někdy brzdí hromadnou dopravu.
