Zaměstnáte mě, pokud nebudu chodit do práce?

Jak jste si už za léta jistě všimli, čas od času se objeví parlamentní statistika, kdo z poslanců do Sněmovny chodí častěji, a kdo na svoji (voličem zvolenou) práci tak trochu kašle.

Netřeba se dohadovat, který z politiků je ve Sněmovně víc potřeba. Zajisté je to ten Váš, zvolený, no ten, ten, na něhož se zlobíte ze všech politiků nejméně, a kolikrát jste v jeho případě ochotní přimhouřit oko a říct: "No jo, tak ale víckrát už to nedělej!"

I já mám svoje koně, akorát je smutný, že nejsou v politice, ale pracují v jiném rezortu, a politice se vyhýbají velkým obloukem, aby je náhodou nesemlela jako ty před nimi.

Četl jsem článek o absentérech a narazil na citaci pana Kalouska: "Samotná účast ve Sněmovně neříká vůbec nic o naší práci." Údajně ji sdělil Právu, ale tam jsem to nenašel. Nevadí. (Podobnou větu však už použil analytik Kamil Gregor, tak nevím, jak to s ní je.)

Trochu jsem o té větě přemýšlel, a říkal jsem si, jak to ten chlap vlastně myslí? Přirozeně že se věta může považovat za další výsměch komukoliv, je to takzvaná Kalouskovina prvního stupně, ale, sakra, povím vám, já bych ji tak ze srdce rád s jejím tvůrcem rozebral, abych vlastně pochopil, o co ve Sněmovně jde, a jestli dodržují nějaký Zákoník práce. Jestli vůbec tak vysoko nějaký zákon vůbec dolétne.

Mě by prostě zajímalo, jestli existuje nějaký kodex poslance. Ne jen slib, o němž si můžeme posledních dvacet let myslet cokoliv, ale přímo něco jako zákon, co může, nemůže, kolik toho může, kolik musí, a co nemusí vůbec.

Včera jsem tady psal o tramvajích a hned mě napadla situace, že bych tramvaj taky během směny řídil jen někdy. Občas. Prostě podepsal smlouvu s DP, prošel učením, zkouškami, a dostal linku a po prvním kole si udělal veget, trochu tramvaj našlápnul, vyskočil ven, a děj se vůle boží a zákon akcelerace. Asi by se to cestujícím, co si mě pro dnešní den zvolili za řidiče, moc nelíbilo.

Říkáte si, že mě napadají pěkné blbosti, ale v historii DP se už podobné případy staly. Jeden před mnoha lety, kdy vozy ještě neměly dveře a svět byl jiný, pomalejší, tak pomalý, že tramvaják ve smyčce u Stromovky vyskočil z vozu, klikou nechal zadanou jízdu, a šel si ke stánku pro buřta – podle jeho zvyku si tramvaj udělala kolečko mezi veverkami a pomalu se vrátila, aby do ní tramvaják naskočil a pokračoval v šichtě.

Dneska se už přesně neví, co se tehdy stalo. Pan Hrabal příběh vyprávěl ještě s postavičkou mladé průvodčí, mí kolegové měli jiné verze, pravda však byla taková, že se tramvaj vydala směr Strossmayerovo náměstí bez řidiče.

Nehnala se jako splašená, kdepak, jela volně, a lidi do ní nastupovali a zase vystupovali, a až výhybkář na Strossu si všimnul, že ve voze chybí.

Je x verzí, jak to nakonec dopadlo, ale to bylo na delší povídání. Nikomu se nic ale v žádné nestalo, a svět byl v pořádku.

Někteří lidé si ale i dneska myslí, že když nechají věci jenom tak plynout, taky se moc nestane a lidi si toho ani nevšimnou. Rád bych takovým a podobným oznámil, že doba, kdy tramvaje jezdily pomalu, je dávno pryč, a dneska se jezdí rychleji. Daleko rychleji. Doslova se všechno řítí, a bylo by dobré, aby takovou rychlou věc někdo skutečně řídil. Ona ta práce je vidět. A pokud na ní někteří kašlou, může to skončit ošklivou nehodou.