Záchranná akce "Macíšek"

Několikrát jsem již psal o svých plánech na zhubnutí, přičemž jsem upozornil na fakt, že příroda o moji snahu nestojí a snaží se mi moje plány překazit. Tady je důkaz z dřívějška:

https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=502941

Maminka mi říká, abych takhle v noci netrajdal, že můžu potkat "špatné lidi". Maminku v tomhle neposlouchám – a proč ne hned ukazuju na příkladu člověka, který se svěřil lékaři, že se bojí cestovat letadlem, neboť se obává bombového útoku. Doktor se zamyslí a pak odvětí, aby si dotyčný při cestování letadlem vzal vlastní nálož.

"Proč, proboha?" ptá se vyděšený pacient.

Doktor odvětí, to proto, že je statisticky nemožné, aby byly na palubě jednoho letadla dvě na sobě nezávislé bomby.

S mým chozením po nocích je to stejné a vzpomínám na hlášku z vojenského filmu Mariňák, že až půjdu údolím stínů, nebudu se bát ničeho zlého, neboť věřte, že já jsem ten největší hajzl v širokém okolí.

Ačkoli hajzl – no uvidíme.

Mám noční chození domů rád. Všude je klid, kolem svítí některá okna nočních televizních nebo počítačových vytrvalců, já poslouchám muziku, tancuju si, poskakuju, vymýšlím taneční kreace, přičemž jsem z tohoto důvodu nedávno málem uštědřil facku projíždějícímu cyklistovi – povést se to, spadne ze svahu a já mám přelomené prsty a možná i ruku.

Jakmile však náhodou někoho potkám, sejmu z uší sluchátka, abych případně včas všemi smysly vypozoroval, proč mi jedna v noci přiletěla.

Ale před dvěma nocemi se stalo něco jiného. Někde na úrovni Podkovářské jsem na stezce zahlédl světlo baterky mířící do stromového porostu. Pejskař, řekl jsem si, ale sluchátka už byla dole. Když jsem osobu míjel, ukázala se jako žena, tak kolem padesáti, a hned mě žádala o pomoc.

Jsem si pomyslel, jestli jí někdo neublížil. Nebo něco ztratila? Před lety jsem ve Vysočanech s jednou opilou dámou hledal v trávě její brýle, a nakonec mi suše oznámila, že je má vlastně doma.

"Já tam mám Macíška," řekla paní, a i v nažloutlém šeru na ní bylo vidět, že je v šoku.

Z "Macíška" se vyklubal kocour, tak trochu ještě kotě, který z pro mě neznámého důvodu vylezl na strom (na ten nejhůře dostupný) rostoucí ze stráně od stezky a nyní již údajně dvě hodiny odmítal slézt dolů – protože z pro mě neznámého důvodu vylezl na strom (na ten nejhůře dostupný) rostoucí ze stráně od stezky. Kočičí logika.

Úvodní plán byl prostý – zatřást větvemi, případně i Macíškem.

Popadnul jsem větev a pustil se do toho. Bohužel jsem hned zjistil, že až příliš dlouho jsem už pouze městský člověk a příroda je u mě pouze teorie. Zatřásl jsem stromem a na mě padalo všechno, co na listech a větvích spalo. Dokonce jsem ucítil pavouka na krku, jak rozčileně dupe až na můj obličej. Dal mi facku a vynadal mi, proč ho sakra budím!

Macíšek držel.

Plán číslo dvě se jevil jako prostý. Větvemi strom nakloníme, aby kocour mohl přeskočit na stezku.

Viděli jste prvního Predátora – jak tam kluci svalnatí na emzáka dělali past a při ní ohýbali strom? Tak tak nějak jsem vypadal já. Ne že bych bych měl takovou postavu jako Arnie a spol, ale supěl jsem stejně a strom ohýbal. A co na to Macíšek?

Nic – vůbec nic.

"On se bojí!" vysvětlila paní, což pro mě v půl jedné ráno byla skutečně zlomová informace. "Nedávno ho honil pes. Já ho chránila a on mě pokousal."

A skutečně. Paní měla obvázané ruce až po lokte. V ten moment jsem přišel na to, co ta kočka dělá – Nosí smůlu.

"No pojď, Macíšku!" volala na něj a mně začala větev klouzat mezi prsty.

Macíšek ani nemňoukl.

A mě něco napadlo. Vzpomněl jsem si na animované grotesky s Tomem a Jerrym. Strom je pěkně napružený, připravený ke střelbě. Akce, akcelerace a následně přitažlivost zemská by udělala své a o půl kilometru dál už bych kocoura zarytýho tlamou v zemi vyhrabal.

S nápadem jsem se svěřil paní – pouze pro odlehčení situace. K mému překvapení (a jejímu zoufalství) ona souhlasila.

Grotesky lžou. Kocour chvilku vlál jako vlajka v hurikánu, ale nikam dál neletěl. Navíc, když jsem pak na něj posvítil baterkou, bylo na něm vidět, že mě nemá rád.

"Macíškůůů…"

Pak jsem zase třásl. Na mě už nemělo co padat, všechno jsem už na sobě měl, a činnost konečně slavila úspěch, neboť jsem kocoura doklepal o něco níže. Potvora se však zastavil na poslední větvi a dal si veget.

Království za prak "skobičák", co jsem měl jako dítě. Jen by kocour vřísknul, a nahoru nepoletí a dole ho najdeme.

"Musíme tam vylézt!" řekla paní.

Chtěl jsem namítnout, že jsem tlustý tramvaják, nikoli Spider-Man, ale to už jsem se nějak, sám nevím opravdu jak, prodrápal houštinami ke kmenu stromu, opřel se o něj zády a z propletených prstů dělal stoličku.

Paní si sice počínala dobře, byť pro mě ne tak logicky. Jednou nohou se sice zapřela o prsty, druhou však hledala výstupek v mém rozkroku, a než jsem namítnul, že tam ji určitě neudržím, dostal jsem špičkou takovou ránu, že jsem najednou uviděl všechny generální ředitele Dopravního podniku, kteří mi kdy vládli.

"Macíšku, už to bude!"

Nepřál jsem si nic jiného. Varlata mi driblovala a pravděpodobně blikala jako jukebox. Paní stoupala a chodidla jsem měl již na ramenou.

A teď dotaz na čtenáře – jaký je další logický krok pro výstup?

Ano, máte pravdu – bohužel hlava.

"No tady jsem pušinko," říkala paní a mě pomalu začal sázet do země těsně vedle stromu.

"Zahoďte kočku!" říkám já – a uvědomím si, že teď jsem opravdu v grotesce. Ženskou mám na hlavě a ona se skoro nedrží, protože objímá kocoura.

"No už je dobře!" říká.

Jak pro koho.

Za chvíli spadla na zem kočka, o vteřinu později ženská, pak já. Dalo by se říct, že z grotesky se na vteřiny stalo drama, poněvadž jsem ji držel jednou rukou, aby nezajela z ostrého svahu do křoví, a druhou jsem se sám držel stromu – a připadal jsem si Sylvouš Stallone ve filmu Cliffhager, byť uznávám podmínky jsem měl nesrovnatelně lehčí. Ale on zase nezachraňoval kocoura, to je taky pravda.

Zvíře zdrhlo, ani nepoděkovalo.

Paní se vydrápala na stezku, poděkovala mi a odběhla do tmy. Já se nahoru doplazil, sebral jsem batoh, z těla a vlasů vystěhoval hmyzí squattery a táhnul se domů propocenej a zničenej až na kořen. Podotýkám, že paní se ještě vrátila ze tmy mi znovu poděkovat, ale to už si moc vyčerpáním nepamatuju.

Včera jsme měl linku osm. Docela to šlo. Akorát kolem jedenácté se mě nějaký opilec ptal, proč že se vůbec neusmívám.

Každý náš generální ředitel si cení naší ohleduplnosti a pravdomluvnosti. I v ten moment jsem měl ten projev na srdci, a tak jsem po pravdě odpověděl.

"Mě všechno bolí, páč včera jsem ohejbal strom i s kocourem!"

Budu doufat, že můj dobrý skutek a pravdomluvnost nebude neprávem odměněna služebním hlášením za drzost.

To už bych si opravdu musel říct, že onen kocour skutečně nosí smůlu.