Ne, nebojte neopustil jsem DP, a ani DP nezískal od nových pánů jiné nové pány. Změna zaměstnavatele na Disneyho je mezi některými takový ekvivalent pro velké životní změny.
Já osobně firmu Disney obdivuji, o něco víc tedy obdivuji firmu Pixar (pokud nevíte, o co jde, přeji Vám hezké pondělí a hodně štěstí a mějte se) – a do dneška rád přihlížím sporu, kde se tyhle dvě firmy přou, kdo koho vlastně zachránil a která ukázala druhé světlo na konci tunelu.
Obdivuji je pro jejich až puntičkářský základ pro svou práci a fungování, které mi, člověku, jež je taky puntičkář (ne tedy ten chorobný, jemuž by vadily ohyby a praskliny a zamykal na pětkrát, aby ukojil své obsedantně kompulsivní choutky, spíš puntičkář pracovní), který nechodí pozdě do práce, dělá ji na čas (v mém případě se alespoň snaží), a když si někdo přijde stěžovat, ve jménu podniku se chovám slušně a nepošlu Vás do prdele – to uděláte o něco později sami – tak mi právě onen pečlivý základ vyhovuje a je takovým mým soukromým základem pro moji vizi dokonalého světa.
O tyhle firmy se zajímám dlouho a vím, že ta první je o něco přísnější a chyby v ní se příliš neodpouští. Záleží, jak vysoko jste, ale i to není zárukou bezpečí. Ukázkový případ je životní etapa uměleckého dozoru Jeffrey Katzenberga, podepsaného pod animovanými hity jako Malá mořská víla, Aladdin nebo Lví Král, jehož hlavouni požádali o zprávu, jak bude jejich firma prosperovat za další roky. Katzenberg ji napsal, hlavouni přečetli a Katzenberg dostal padáka – aby pak se Spielbergem založili produkční společnost Dreamworks.
Hlavouni si toužili přečíst, jak jsou skvělí a jak dál budou vydělávat, ale K. napsal jinou vizi budoucího Hollywoodu, která se do puntíku splnila.
I přes některé lidské fauly, v kapitalismu naprosto běžné, se mi stále výkon a způsob práce firmy zamlouvá. Je to prosté. Když jí dáte ze sebe hodně, hodně i dostanete – a nejen to hmotné. Vyformují si Vás na něco, řekněme, vyššího. A to se mi líbí.
Až natolik, že jsem se rozhodl pro ně na nějaký čas pracovat. A co to znamená v praxi? – Budu dřít. Budu dřít, až se ze mě bude kouřit (podle hesla, kdo nepřijde v sobotu do práce, nemusí již v neděli chodit). Budu dřít na sobě, na své práci, na sobě samém, a to všechno proto, protože já to už potřebuju jako sůl a poněvadž jsem se poslední roky flákal a nic podstatného neudělal.
Tedy něco jo, ale pro některé špageťáky jen pozér pózu.
Teď na to půjdu jinak a třeba tak za půl roku dám zprávu, jak to se mnou je. Tedy psát budu dál, a to i sem na blog, to se nemění – jen už je potřeba tomu dát všemu už nějaký určitý směr a neplácat se na mělčině. A nejen ve psaní. V životě. Ve všem.
Pedant jsem na to dost.
A taky cítím ve vzduchu změny.
