Líbí se mi označení toho - bodu bezpečného návratu.

Četla jsem, že vztahy, či cokoli jiného bez vnitřní účasti nikam nevedou...

Dál, dál, dál, je cesta do nikam.

K tomu mě napadá moudro předků, v mém případě babičky, která vždy říkávala, že: všechno má svůj konec, a žádný strom neroste do nebe. Takže tak to očekávám. Ano, jsme za bodem, z kterého bylo návratu......

Je to tak, jak píšete, Pavle a je to dost smutné. Hodnoty lidského žití se posunuly někam jinam, než si mnozí z nás přáli a přejí. Na životní úspěchy se vytvořila jiná měřítka a uchovat si v sobě a v nejbližším okolí co největší kus lidskosti a slušnosti se stává opravdu věcí soukromou. Nepřijmout všechno to venku, i to o čem jste psal, nemůže ale každý, protože málokdo je nezávislý a málokdo si ten "luxus" může dopřát. Také to ne každý chce, a to je ještě horší, snad ...

Bojím se taky že jsme překročili hranici návratu.Jsem starší ročník a pamatuji že lidi měli v sobě více pokory,úcty jednoho k druhému. děti se snažili až na nějaké lumpačiny poslouchat rady rodičů prostě život byl snesitelný v rámci daných možností.

Za tenhle stav světa si můžeme mi,lidi jako jste Vy, já a stovky milionů dalších.Prominte ale nechce se mi to rozepisovat, to by bylo na několik blogů. Takže ode mne karma.

Taková smutná karma - prostě jsme to někde zvorali, třikrát čtyřikrát na cestě neznámým městem špatně odbočili, a už nenašli cestu zpátky.