Rouška. Roušky. Roušce. Roušce. Rouško. Roušce. Rouškou. Roušky. Roušek. Rouškám. Roušky. Roušky. Rouškách. Rouškami. Víte, co to je – to je všechno o roušce v sedmi pádech, v jednotném i množném čísle.
Víme už o nich takřka všechno. Ne, víme o nich všechno, protože jsme v České republice a tady každý ví všechno o všem a všech. V tom jsme nedostižní.
Všichni víme, co je za dobu, proč taková je, a kam se celá povede dál. Víme, co je Covid, víme, co bychom měli, dělat, víme, co děláme, a víme, co budeme dělat – a samozřejmě, jak to dopadne.
Problém je to, že se podle toho nechováme.
Tenhle článek nebude o tom, že někdo roušku nosí a někdo ne. Nebo že někam s ní je možno jít a odněkud vás zase vyhodí. O tomhle psát nechci, na to jsou tu jiní – a ty taky ví, stejně jako já.
Já jsem jako obvykle dál, a tak píšu o těch, co roušky nosí a dodržují pravidla i tam, kde je vlastně ani dodržovat nemusí. Ale budiž jim přáno, že jsou přehnaně uvědomělí – s tím se taky u nás počítá.
Roušky jsou, roušky letí. Někteří se s nimi tváří důležitě, že je mají a oči mají navrch hlavy.
Pravda, mnozí ještě nechápou, že když čekají na tramvaj, čekají na tramvaj a mohou si ji nasadit chvilku před příjezdem linky, a ne ji hledat, až vůz zastaví a oni stojí, hledají, nasazují, přičemž vzniká zdržení – a takové zdržení za téhle těžké situace není jenom tak.
Ale zpět k rouškám. Občané jsou uvědomělí a roušky nosí.
Kdybych skončil tady, byl by to docela hezký, pochvalný článek, ale žel tady věc nekončí.
Jde mi o to, kde tu roušku mají, než si ji nasadí.
Bože, já viděl věcí. Neuvěřitelných. Odporných. Chápu, že lidé se snaží být hodní a pozorní – tak to před tím to ale dost kazí.
Všimli jste si, že společně s mnoha nařízeními radami jich nevyšlo moc, které by poukazovaly, jak se k rouškám chovat. Ano, víme, že vyvářet, měnit, vyhazovat. Kupovat nové, kupovat kupovat.
Roušku, radí Prymula – nosí každý šikula.
Je to prostě potěcha – mít na ústech Vojtěcha
Kupovat, kupovat, kupovat. Ale nic víc.
Většina ji nosí v kapse. Zmuchlanou, složenou, je to jedno. Já osobně ji mám na krku, jako bych si zrovna odskočil ze sálu (ačkoli taky jsem se dozvěděl, že to není dobře, protože prý chytá věci z okolí – asi signály). V kapse to prý není nejlepší vůbec. Ta údajně chytá mnohem víc a hrozí, že když si ji nasadíte nějak kvapně, můžete se udusit dvackou.
Zažil jsem pouze jeden jediný případ, kdy starší paní vytáhla roušku z igelitového sáčku, nasadila si ji, a jakmile vystoupila, vrátila roušku zpátky do sáčku.
Jindy jsem to neviděl.
Ale všechno má něco do sebe, takže až se lidé přestanou Covidu bát, a oni přestanou, nic netrvá věčně, začne se řešit nějaká epidemie z toho, co jsme dýchali z roušek, přičemž se přirozeně ukáže, že je to mnohem horší než samotný vir před ním.
A do té doby se ale objeví nějaká výuková akce, že bychom si měli na roušky sehnat potřebný hygienický obal.
Obalené tituly – obaly od Prymuly
S rouškou i ve spěchu – Poděkujte Vojtěchu
