Výluka na trase štěstí

Takže jsem zase na dnešek měl noční tramvaj a noční z pátku na sobotu jsou většinou bujaré. Většinou. Teď nebyla.

Sice otevřeli Bílou labuť, ale hned uzavřeli Senovážné náměstí, takže většina tramvají měla takzvanou výluku – tudíž novou trasu, plánovanou, tudíž určenou jízdním řádem. Jsem si vědom, že mnoho cestujících na výluky nadává. Cokoliv co se zničehonic odchýlí od zaběhnutého je podezřelé a nevěstí nic dobrého. A naše země těch odchylek má více než dost, tolik, že ani nevíme, co vlastně byla naše pravidelná trasa pro spokojený život.

Na výluku se nadává, nenávidí se, a nebylo nic divného, že co zastávku mi někdo klepal na kabinu (v několika případech ani neklepalo a hned trhalo a nadávalo, jo, noční směna je luxus na vztahy) a ptal se, proč jedu jinak. Stává se to proto, ne že by cestující nevěděli, jen v sobě nemají zakódováno, asi tak 85 procent klientů, poslouchat hlášení z reproduktorů. Skutečně, většina tu paní v rozhlase nijak neeviduje.

V půl jedné v noci se výluky rozjely (zavřela se i Kotlářka, ale na oplátku otevřel Barrandov) a tramvaje se vydaly jinými směry než je obvyklé, a ačkoli se později vracely na své trasy, výluka byla a byla asi i v lidech.

Na lince 52 jsem se nikdy nenudil. Je to celkem vytížená linka, a když jedete do Modřan, máte většinou plno. Myslel jsem si, že tomu bude i tuhle noc. A proč by taky nebylo? V centru bylo rušno, hlava na hlavě, na nábřeží to žilo, hlava na hlavě i ve vodě, a ve Žlutých lázních se taky cosi konalo – a ať to bylo cokoliv, doufám, že při tom alespoň chvilku vyvolávali déšť.

Když jsem vyjel z Modřan, nic nenasvědčovalo tomu, že by dneska bylo něco jinak. Už na Žlutých lázních jsem dostal první dávku mladistvých, která ovšem nic nebyla proti tomu, co mě čekalo na nábřeží u Palackého náměstí.

Nevím, jestli si umíte představit, kolik lidí se na Rašínovo nábřeží vejde, ale já měl pocit, že úplně všichni odtamtud nastoupili do mé tramvaje. U předních dveří stáli Němci, zpívali Die Kleine Kneipe (česky Hospůdko známá), u prostředních zase Ostraváci (Baník, pičo, Baníček Baník) a u těch posledních to bylo jedno. Pak někdo začal slavit narozeniny a celá tramvaj zpívala univerzální Happy Birthday. Že nelze zavřít dveře a odjed, bylo celkem fuk.

Na Lazarské jsem pochopil, že Crichtonova teorie nečekaného množení fotonů v uzavřeném prostoru může být pravdivá, poněvadž z tramvaje mi vystoupilo víc lidí, než do ní nastoupilo. Na to dám krk. Pokud si myslíte, že nelze vystupovat tři minuty v kuse, jste na omylu. Dneska v jednu patnáct se nemožné stalo skutkem.

Živo se vším všudy. Václavák bez tramvají, turisté zmatení (dobře vypadající padesátnice, evidentně ze západu, vystoupila až na Hloubětíně a se zklamáním si uvědomila, že betonové zástavby centrálním bulvárem nebudou), chlapci z Gay Pride v kostýmech námořníčků byli veselí až běda a svobodní ještě víc – co víc si na sobotní ráno přát?

A já si myslel, že tohle přetrvá i na zpáteční cestě do Modřan, kdy je živo taky a tramvaj vesele hučí a jásá, jak jen sobotní ráno a radost dohromady hučet umí. Ale ouha. Sice na Lazarské hodně lidí nastoupilo, ale ani nemukli, jako by všichni najednou drželi bobříka mlčení, ačkoli na skauta ani jeden z přítomných nevypadal.

Na Dvorcích se tramvaj vylidnila a zůstalo pouze šest přítomných, jeden spal, čtyři mlčeli a koukali do tmy, šestý, japonský turista se na všechny usmíval a dokola opakoval: "Narodni divadlo? Narodni divadlo?" Nikdo mu nedokázal vysvětlit, že tudy cesta nepovede, třebaže turista ujišťoval, že umí skvěle anglicky, což dokazoval větou: "Ingliš okej!" Zkusili to anglicky, rusky (nazad), zahráli pantomimu, za kterou by se Ladislav Fialka nestyděl, nic.

"Narodni divadlo?"

Nakonec vystoupil na Přístavišti a začal obdivovat dřevěný evangelický kostel pod skalou. Kdo ví, třeba byl spokojený.

Ostatní mlčeli. Jako by všem páteční noc něco vzala. Nějakou radost. Možná se ještě před hodinou veselili, ale teď bylo všechno pryč. Jejich radost, štěstí, narazila na neplánovanou výluku a jejich životy chvilku jeli po nových trasách. Bylo zvláštní slyšet ticho ve voze, když očekáváte bujaré veselí. Mockrát jsem se koukal do zrcátka, jestli se něco nestalo, něco zvláštního, co já vím, jestli všichni najednou neomdleli, avšak ne. Koukali do tmy a mlčeli.

Vystoupili na Modřanské rokli, spáče jsem probudil o stanici později na konečné. Jen na mě zamžoural a řekl: "No jo." A odešel. A mně bylo docela smutno. Asi jako když se nestane něco, co očekávám, a stane se něco jiného, něco horšího.

Výluky jsou někdy potřeba. I v životě. Aby se někde něco opravilo, změnilo, vyjasnilo – a přesto dokáží zamotat hlavu a někdy se ocitnete někde jinde, než byste potřebovali, a rozhlížíte se kolem a kolem, a nevíte jak dál.

"Narodni divadlo?"