Když se někdo narodí, slaví potom narozeniny. Když se něco vylíhne, musí tedy logicky slavit Vylíhnutiny. A já znám někoho, kdo se prý nenarodil, ale právě vylíhnul.
Začala se líhnout už v noci. Den před tím její maminka ještě pekla bábovku a vyrazila si na procházku. Nic nenasvědčovalo tomu, že by brzy začalo něco zvláštního. Čekalo se to, ale ne ten den. Nebo tu noc.
Ve tři ráno přijela sanitka a odvezla maminku do nemocnice. V půl sedmé se narodila holčička. Tedy, jak ona o několik let později podotkla – vlastně jsem se vylíhla. Byla Vylíhnutička.
Svět je svět, ale pro tu holčičku se zdál trochu jiný, než jak ho vidí většina. Jako by pro ni byl svět odrazem snů, jako by chtěla, aby ten svět byl spravedlivý, aby se v něm nikomu neubližovalo, aby se všichni pochopili. Chtěla sny. Všechny je pustit ven.
Jenomže někdy máte pocit, že se nikam neposouváte. Že čas Vám zamrzne a všechno, v co jste Vy věřili, zatuhlo v jediném okamžiku, přestože čas běží kolem Vás dál.
Jak máte věřit ve sny, když se neplní? Když svět je svět a nechce vás poslouchat? Když Vám každý říká, jak máte žít, co dělat, jak se chovat? Jak potom máte poslouchat Múzy?
Sice posloucháte řeči kolem, ale pořád můžete na spoustu věcí věřit.
Třeba na statečnost.
Na vyléčení světa.
Na štěstí.
Na zázraky.
Na něžnosti.
Nebo na svoji podstatu.
Svět je úžasné místo. A má význam mít sny. Je přímo důležité je mít. A nejen v den, kdy se slaví Vylíhnutiny.
