Výkony našich na Euro pohledem nefanouška

(Který ho vlastně ani pořádně neviděl, nesledoval a rozhodně si nemyslel, že kdyby naši vyhráli, byl by druhý den chleba levnější a v duši se rozléval pocit hrdosti a velikosti.)

Jsem to, čemu se říká nefanoušek. A jsem jím už hodně dlouho. Moje éra fanouška sportu těch druhých skončilo v období, kdy hrával Stanislav Griga, z dvoubarevné košile frknul Knoflíček, Spartu trénoval Ježek, a když ho vystřídal Zachar, tribunami, kde se tehdy ještě doopravdy fandilo, se neslo sborové: "Zachar, opusť Letnou!" – což taky udělal. Pak jsem se jako fanoušek ztratil.

A tohle mi vydrželo do dneška. Málokdy si na sebe beru reprezentační dres, mávám vlajkou (a když ano, jen na foto při průběhu nějakého mistrovství), z olympiády miluju pouze dvě disciplíny, a to Zahájení a Ukončení – a když je něčeho finále, nejradši bych dal pohár oběma týmům, protože nehledě na to, že jsou hráči přeplácení a mají mnohonásobně víc než člověk, který zachraňuje lidské životy, jsou ti lidé okopaní, pomlácení, ledacos je bolí a nejradši by se už váleli někde na pláži a nechali si lízat i rány.

A pak je tu u mě ještě ono rozdělení, jestli raději fotbal, nebo hokej? Hokej se mi zdá přátelštější – a to myslím atmosférou. Na hokeji se lidé nemlátí v ochozech, často můžete vzít na utkání i malé děti, aniž byste je pak museli chránit, zatímco na určitá utkání ve fotbale se to nedoporučuje, protože lidé tam vlastně ani nepřišli fandit, ale vyřádit se na těch druhých.

"Hej, vy na trávníku, no vy, dneska se na to vykašlete, já sem přišel jen rozbít hubu támhletomu kreténovi!"

V hokeji jako by agresivitu vzali na sebe hráči. Ty se porvou, a pořádně, ale taky málokdy před sebou předstírají fauly. U fotbalu se to naopak očekává. Dodneška si pamatuju jedno utkání, které jsem za socialismu viděl jako dítě v televizi, kdy jeden fotbalista na protihráče plivnul a on spadnul na zem, jako by ho praštili polenem, chytil si obličej a svíjel se na trávníku dobrých pět minut. U hokeje má sportovec starost dodýchat do konce, u fotbalu (i když fyzickou námahu jim neberu) jestli někdo někomu nerozcuchá nový účes s barevnou linkou, protože je boží, a já jsem boží, všechno kolem mě je boží, jen aby mě nekopli do kotníčku, to by nebylo boží.

U nás v práci máme několik fanoušků, tramvajáci fandí hodně. To víte, v práci si nezařvou, to spíš dělají cestující na ně (a jednomu tramvajáckému blogerovi jiný bloger neustále píše, že nečekáme na dobíhající – ano už je to trapné), takže se ventilují hodně. Máme dokonce několik uplněnejvícnejvětších fanoušků, co prožívají každý zápas, a mně je jich při sledování skoro líto, jak se trápí víc než lidé na hřišti nebo na ledu, jak trpí jako psi, když se něco nevede, a jen málo chybí, aby padli na zemi, váleli se ze strany na stranu, jako by jim hořela záda nebo posedl démon – a v těchto chvílích chápu, že fanouškovství má velmi blízko k náboženství, protože příznaky jsou po jejich aplikaci naprosto stejné.

Kdesi jsem se takového fanouška po prohnaném zápase zeptal, jestli se prohrou něco významného změnilo. Něco na světě, v životě, cokoli? Odpověděl, že pro něj to bylo důležitý. Já se zeptal jak důležitý? On chvíli přemýšlel, a pak řekl něco ve smyslu, že jsem kretén a rád by se se mnou sešel na ochozu stadionu při nejbližším fotbalovém utkání.

Ale k těm Turkům.

Skoro se mi chce vrátit do loňska, kdy jsem se tady na blogu díval na svět očima dobrosrdečné sousedky paní Levové, protože ta by řekla:

"Pane Hewlit, to jsem ráda, že vás vidim, to ale byla včera katastrofa. Ouplná tragédie. Voni jako si některý myslej, že to byl jako jenom fotbal, ale já vám něco povim: todle byla politika. To bylo uprchlíci versus Evropa, to je jasný. To měla bejt epická bitva, jako když jsem se tuhle koukala v televizi na toho Pána klíčů, co běžel jednou vodpoledne. Bouchali tam do sebe lidi a proti nim takový vošklivý lidi, fuj, vošklivý to bylo jako starej Baláž dole z ulice. Ale my ne. My zase ne. Jako vobvykle. Spousta řečí, ale skutek utek. A teď bude Turek na koni, to se rozumí. Von si tohle umí vohlídat. Slyšel jste, jak na nás pískali. To se jim to píská. Víte, kolik jich tam na stadionu bylo. Skoro všichni. A Evropa zase nebyla vidět. Mějte se!"

Já jak jsem se přiznal na začátku, Euro moc nesleduju, ale včera jsem se trochu díval, a to trochu znamená, že pro mě utkání skončilo nula nula, poněvadž jsem žádný gól neviděl. Ale asi viděli jiní, a podle nich se orientuju v situaci.

Já vůbec se orientuju podle lidí. Bydlím nedaleko O2 arény, a loňské mistrovství světa v hokeji jsem měl z první ruky i bez televize. Když mi po zápase pod okny procházeli fanoušci, volali: "Jágr na Hrad!" nebo "Mistři, pičo, vole!" a auta troubila, jako zvoní zvony, bylo mi jasné, že se blížíme vítězně ku finále – ale jakmile se po zápase ploužili jako zombie a někdo utrousil: "Vysrat se na to, jsou to zmrdi!", zřejmě nebyl důvod k radosti.

Na FB to včera přirozeně jelo. Přirozeně ne každý komentář a status lze brát vážně. V čem jsme my, jako MY, vážně dobří, je ukazovat svoje zklamání a komentovat, jako bychom všechno už dávno věděli a byli i na zklamání připravení, leč ještě jsme jej neventilovali. Každý najednou uměl hrát fotbal, každý trénoval, každý zápas fyzicky odfuněl do poslední minuty.

Ne však vše bylo přímo mimo mísu. Mnoho lidí vyzvedlo výkon Petra Čecha (aby ne, on jediný z týmu měl práci pořád), a třebaže zazněla jména jako Vaclík, Koubek, Berkovec – převažoval názor, že by měl být do dalšího působení v reprezentaci přemluven.

Kdo by však být přemlouván neměl být ani omylem, nesou jména jako Plašil, Dočkal, Hubník, Limberský, Krejčí, Lafata a Sivok – kteří mají přezdívky znějící jako Netáhlo, Šmudla, Modelka, Glum, Levejhák, Homer Simpson a Ten, který kdysi hrál fotbal. Přirozeně zaznělo v negativu ještě jedno jméno, u něhož stačí říct pouhou větu, a máte jasno:

"Hele, mně včera volal Pelta..."

Volání po odchodu po odchodu pana Pelty z českého fotbalu je až druhotný problém. Ten první je, že vůbec přišel.

Tahle země, ostatně jako mnohé další, je založena na principu, že se neposlouchá volání jejího lidu – a funguje to i v jiných sférách, jako třeba ve fotbale. Lid, a tím myslí ty, co věcem rozumí, chtějí návrat skutečného fotbalu a hráčů, kterým jde o fotbal, a do reprezentace mladé kreativní hráče a ne vyhořelé existence, což je opět za vinu přisuzováno:

"Hele, mně včera volal ..."

Hokej se hlasem lidu údajně už začal řídit, nebo alespoň k němu směřovat – u fotbalu tomu tak není.

Jak říkám, já nejsem fanoušek, a jistě se tu na blogu najdou komentáře daleko lepší než je můj – ale i v tomhle případě věřím tomu, že hlas lidu by se měl poslouchat. A až to někteří pochopí, půjde nám třeba ten fotbal líp. A jak se říká ve filmu Prometheus, velké věci začínají těmi malými.