Moje představy o antických bohyních umění prošly během života proměnami – a to takovými, že jsem se při nich vrátil zase na počátek. Vlastně jsem dokončil v tomhle směru evoluci a vrátil se do vody.
Přirozeně že na začátku jsem si Múzu představoval coby takovou éterickou bytost, něco jako vílu, která si kolem Vás poletuje a občas políbí na tvář a vnukne nápad. Později jsem pochopil, že by jich mohlo být i víc najednou. Přeci jen Zeus a Mnémosyné neměli jenom jediné děcko a časem svět zaplavili několika generacemi. Podívejte se na animovaného Herkula od Disneye, tam jsou Múzy v množném čísle a zpívají v rytmu soulu.
Pak se pohled na Múzu změnil a z půvabné dívky se stal tlustej chlap v obleku na míru (já ho platil), sedící v křesle blízko mého stolu, čtoucí noviny a v puse žmoulající tlustý kubánský doutník. Vždycky když jsem přestal psát, sklopil noviny a zeptal se: "Nějakej problém, mladej? Je nějaký zvláštní důvod, proč nepíšeš!?" Byl ten typ chlapa, že mu neodpovíte jinak než další prací. Spokojeně se usmál, potáhl z doutníku a začetl se do sportovní rubriky.
Teď už jsou časy jiné a tlustého chlapa opět vystřídala bytost ženského pohlaví, u mě jménem Arevanis (nechtějte, abych to skloňoval, neumím to, Řekové mají zmršenou gramatiku). Nosí modrou tógu, místy průsvitnou (nevím, jestli je to dobře, nebo špatně), na zápěstí má zlaté třpytící se náramky a její vlnité vlasy střídají v pruzích barvy, takže chvíli je blond, někdy černě havraní, ale zahlédnete ji i jako hnědovlasou nebo zrzku.
Múzy chodí bez pozvání. Múzy nejsou escort servis. Přijdou, dají Vám pusu, zamrkají dlouhými řasami a už se vezete. Bušíte do klávesnice, malujete, zpíváte, socháte – děláte, co Vám bylo předurčeno, akorát v divočejším tempu. To je ta výhoda.
Další výhoda je, že s Múzou neřešíte blbosti. Začnete totiž řešit nesmysly. Nějaká politika, Babiš, Zeman, Kalousek, Vám může políbit záda. Dokonce Vám bude jedno, že osmička nejezdí k vozovně Střešovice nebo že se máte ze střídané přestávky vrátit zpátky na vůz. Řešíte důležitější věci.
Třeba kolik syslů se vejde do nesmyslů? Nebo jestli může dopravní značka tančit či jak by filmovému Vetřelci slušely bikiny. To jsou odpovědi na důležité věci tohoto světa.
Všechno Vám hezky do sebe zapadá a Vy se pitomě usmíváte a kolegové kolem se ani na nic neptají, poněvadž sami vidí, že jste mimo víc než obvykle. Mozek stříká gejzíry nápadů a nic není nemožné.
Pak jsou tady nevýhody. Múzy se jen tak nezbavíte a pořád ji máte před očima. Ochomýtá se kolem Vás, a pokud si myslí, že na ni nemyslíte, vleze Vám do záběru a udělá "KUKU!" nebo "Budliky budliky!", jen abyste na ní opět mysleli.
Múzy jsou taky rozpustilé a trochu marnivé. Mají i občas lehce debilní nápady. Třeba chtějí v jednu ráno tancovat.
To si takhle píšete, už si říkáte, že byste zalehli, a najednou slyšíte hudbu, jíž jste pustili, ani nevíte kdy a jak, a už po kuchyni tancujete s Múzou v náručí a čas přitom plyne neuvěřitelnou rychlostí kupředu. Bum, večerka je najednou posunuta na třetí ráno.
Je naprosto nemyslitelné se pořádně vyspat. Tady skutečně platí, že Vám nedá spát, a třebaže to nemá co dočinění s erotikou, vstáváte s krvavýma očima, oteklými víčky a pytlíky pod očima, a to jen proto, abyste jako první ze svého dne spatřili Múzu, jak na Vás udělá KUKU nebo Budliky budliky.
Jen tak ji nepřečuráte a rozhodně se jí nezbavíte. Třeba že byste ji nechali doma, když jdete do zaměstnání. Ne ne, vážení, doprovází Vás. Tancuje kolem a usmívá se na lidi okolo.
Copak v jiných zaměstnání to možná jde, ale v tramvaji je nám těsno. Pokud mám nízkoplech (hranatý, červenobílý, plošina ve třetích dveřích), ještě se vejdeme. Sedí na desce napravo, nohy má u kotníků překřížené a houpá jimi, jako by seděla někde u moře na molu. Nemá ráda nezájem, což se v provozu blbě snáší, a tak na mě doráží. Jednou dorážela na Letné natolik, že já málem dorazil Avii.
V "Téčku" (stará, buclatá) skoro na cestu nevidím, protože se tam dva nevejdeme. Většinou mi sedí na klíně, ruce obtočené kolem krku, pusinkuje mě a já čumím jako vejr, abych se dostal ve zdraví na konečnou. Ona se konečné nemůže dočkat. Těší se, jak se protancuje salonem tramvaje a já budu zase psát.
Takhle – ne že bych si stěžoval. To ne. A nestěžuju si ani z důvodu, že mi právě teď kouká přes rameno a hlad po vlasech, které teď nota bene ani nemám. Nestěžuju, přísahám.
S Múzou je to padesát na padesát. Z poloviny Vás trápí, z poloviny oblažuje. Přesně těmi polovinami, jež se krásně vyvažují, a díky nim máte pocit, že žijete. Přestože to není každý den zrovna fér.
PS: Jo, je pozdě, ale na spánek to ještě nevypadá. Začíná se kroutit. Za chvilku ji asi požádám o tanec.
