Vulgarita a její místo v mluvnici a v životě

Třetí a poslední noční – a jak se říká, do třetice všeho nejlepšího a zlého. Jenže jaká je ta moje třetice, dobrá nebo zlá. Po těch dvou nocích vám ani nevím.

No, první dávku reality a světa jsem obdržel sedm minut po výjezdu z vozovny. Léto je pořád v plném proudu a léto to je vlastně synonymum pro mládí a pro veselí všeho druhu, takže mi do vozu nastoupila skupinka náctiletých, a i když některým do plnoletosti přeci jen cosi málo zbývalo, všichni byli rozradostněni nejen mládím.

Proti tomu nic nemám – pokud tedy nepijí desetileté děti, nebo patnáctileté, šestnáctileté, v sedmnácti to už jakžtakž jde. Já se taky poprvé opil v sedmnácti. Měl jsem tu výhodu, že jsem vypadal starší, takže mi všude bez problémů nalili. A úplně poprvé nejvíc mi nalili v hospodě U chcípáka na Švábkách.

Dodneška si to pamatuju v jasných konturách. Hospoda byla jasná čtyřka, z reprobedny pořád běžela zkrácená verze muzikálu Drákula (Landa, Hůlka), i cigaretka hořela a já s kamarádem Michalem a Martinem (ani nevím, kde je jim konec) se poprvé propíjel do stavu, ve kterém je krásné to, že najednou všemu rozumíte, protože nic není tak složité. A když Daniel Landa po sedmé na mě pokřikoval "Adriáááánooooo!" vyšli jsme do noční ulice směrem na Palmovku a já se snažil žvatlavě kamarádům vysvětlit, že jsem právě na cosi přišel, aniž bych si někdy vzpomněl na co.

Přirozeně stejnou radost vystřídala kocovina, ale musím na svoji obhajobu říci, že jsem ani nesténal v posteli, nenechal se obskakovat se studeným ručníkem na hlavu, a protrpěl si bolesti v tichosti a tajnosti a rodiče nic nevěděli.

Tihle mladí byli taky opilí, a je celkem známo, že jakmile je opilá celá skupina, tudíž není nikdo, kdo by usměrňoval zábavu, skupina se podle toho chová. No tak mluvili trochu nahlas, dokonce i nějaké to spartakiádní cvičení s tyčemi proběhlo, ale nic strašného. Spíš mě zaujalo, jak se mladí pánové, jistě budoucí sůl téhle země, vyjadřovali.

Kdyby byl ve voze skrytý cenzurní pípák na neslušné výrazy, hádám, že byste slyšeli maximálně spojky, případně občas nějaké slovo. Mluvili tak strašně sprostě, že i nadávky v podstatném jméně dokázali změnit na slovesa: se to zkurvilo, zmrdalo, zčurákovatělo, píčoval, kundil, mrdkoval – plus se objevil výraz, který jsem neslyšel několik desítek let: "Tekla mi z prdele géca!" No co se dá dělat, když to musí ven, tak to jede jak po tobogánu.

Víc mě ale překvapilo, že s podobným slovníkem disponovaly i přítomné slečny. Nevím, jak vám, ale mně nadávky z ženských úst zní divně. Možná by se ženy přeci jenom neměly mužům vyrovnat ve všem, něco by měly možná odmítnout, a když ne, tak alespoň si to odříct na veřejnosti. V soukromí si klidně podobné výrazy piště třeba na čelo.

Přiznávám, že můj pohled na svět je trochu staromódní a nejsem nakloněný morálním nebo výchovným novotám, protože mám často pocit, že z nich nemůže vzejít něco přehnaně dobrého. Třeba se pletu, ale jsem to holt já. A pokud občas nerozumím světu kolem, mohl bych alespoň rozumět sám sobě, a ne vyjednávat se sebou kompromisy.

Dívky mluvily sprostě tak moc, až jsem si myslel, že je v tramvaji nějaká reality show se skrytou kamerou – něco jako: Kdo první přijde a bude nás poučovat o slušnosti.

Přiznám se, že jsem to já nebyl, a ani nikdo z přítomných. Nikdo si pravděpodobně s dvaceti sprosťáky nechtěl nic začínat.

Nejeli nikam daleko, ale i za tu chvilku jsem měl pocit, že svět je trochu jiný než si představuji. Ne že bych byl slušňák a mým nejvulgárnějším slovním obratem bylo: "To mi můžeš natrhat jitrocel!" (to jsem skutečně slyšel). Taky nadávám a barvitě, jenže pořád to má nějakou míru. Rozhodně ještě nejsem u vulgárních sloves.

Čas od času si vzpomenu na Jaroslava Foglara, a třebaže si o něm můžeme myslet cokoliv (jeho vztah k STB, k mužům či mladším chlapcům), pořád jej považuji za člověka, jenž se snažil mládež směřovat k vyšším morálním hodnotám. Z dnešního hlediska je jeho přístup až satirický, i když dětem a mladistvým by jistě neuškodil, a nejspíš by potřeboval trochu renesance s ohledem na vývoj doby. Ale když tak na pana Foglara vzpomínám, na jeho Hochy od Bobří řeky a jiná díla, a pak vidím současnost, musím uznat, že je dobře, že se na tohle nemusí dívat.

 Protože kdyby se mnou jel včera tramvají a viděl a slyšel co já, nejspíš by mu ta géca tekla taky.