Vstoupil do mě volební klid

Připomínám, že právě teď jsou hlasovací místnosti ještě otevřené,hromada lidí se klepe na výsledky a na židle, a já vůbec nevím, jak to dopadne – tedy vím, že pan včelař se do parlamentu nedostane, ale s tím jsem počítal.

Ale probudil jsem se a tak nějak v sobě cítil, že je mi to vlastně jedno, co bude. Nebo, možná jsem cítil, že bude jenom hůř, a jednoduše jsem se sám sebou a se světem smířil.

Koukal jsme z okna, auta burácí, lidi řvou, cikáni řvou, bezdomovci pod okny vtipkují, a sám sobě jsem si říkal a co?

Co si vzpomínám, předešlé volby jsem prožíval. Čekal na výsledky, byl netrpělivý (jednou dokonce ve velkém v Lucerně, ale kvůli prezidentovi to tenkrát nebylo), a se zatajeným dechem sledoval první grafy, jejich následné změny – sledoval jsem Českou televizi, akční Novu, která i z voleb udělá show jako by šlo o koncert Michaela Jacksona – hltal jednu zprávu za druhou.

Dneska se podobná netrpělivost nedostavila. Říkám si, jestli už přeci jen nejsem z té politiky okolo unavený a neměl bych se více vracet do svých knih, kde je všechno jednoduší a kde rozčilení na svět kompenzuji tím, že někoho oddělám v náruči vlkodlaka.

Já vím, že by mi to nemělo být jedno. Já to vím. Chápu, že každý by se měl zajímat o zem, v níž žije. Ale taky se musím ptát, zajímá se země o mě. Dává mi nějak najevo, že o mě stojí, že stojí i za mnou, že máme tak krásný vztah, že se můžeme spolehnout jeden na druhého.

V našem vztahu je něco špatně. Země si kráčí někam jinam, má nové cíle, a mě tu nechala, samotného, smutného, naštvaného. Člověku se dere na jazyk označení: "Svině!"

Můj volební klid je letargie, to nepopírám. Dostavila se a drží. Marně čekám, co ji odvane pryč. Někde jsem četl, že podobná letargie chodí krátce před smrtí – ačkoli před tou by mělo následovat období mírného předsmrtného zlepšení. Tak nevím.