Vozíčkáři "rises"

Dneska není nic zvláštního, že vozy MHD cestující vozíčkáři, ale některé samozřejmosti nefungují tak dlouho, jak by si někteří představovali, a já pamatuju doby, kdy mít vozíčkáře v tramvaji bylo něco nemyslitelného (jsem starý).

Hned na začátku, mí drazí vážení "chodící" klienti, pokud v zastávce řidič opouští kabinu, má v ruce takový hák, a kabinu zamyká, netřeba propadat panice a rychle opouštět vozidlo. Ta tramvaj se nepotápí. Řidič jde obsloužit plošinu a musí se postarat o bezpečnost tramvaje.

Netřeba proto ho různě objíždět tělem, strkat do něj, šacovat mu kapsy, hrnout se ven jako uragán – skutečně – třebaže lidský dotek je dneska tak vzácný, v tomto případě není na místě, a postačí ty dvě tři vteřiny ve voze posečkat, než řidič vystoupí, a poté jít za ním.

A opačně, pokud vidíte na plošině vozíčkáře a řidiče v dohledu, netřeba nastupovat. Ještě se bude něco dít. Zbytečně se pak zdržujeme – zvláště s blbci co mají sluchátka a čumí a na plošině čumí. Stačí si všímat okolí a bude to fajn.

A teď rada pro kolegy. Plošina se většinou používá pro pomoc s elektrickým vozíkem (ačkoli jsem zažil, že si vozíčkář s obyčejným typem obklopen třemi kamarády nechal řidiče zavolat), a moje poučení je, že pokud na plošinu vozík nevyjede, protože se zadní kolečka mohou protáčet v prostoru mezi plošinou a ostrůvkem, nezkoušejte na vozík zatlačit. Raději počkejte a nechte vozík rozjed s větším odstupem. Kolečka se totiž protáčí rychleji, jak se snaží zabrat, a pokud zatlačíte, je to jako natáhnutí praku, takže se vám může u jednoho typu tramvaje stát, že vám vozíčkář opět vystoupí protějšími zavřenými dveřmi.

O statečnosti takových lidí na vozíku nemá cenu psát. Navíc by to bylo kýčovité. Já si jejich život představit neumím, a oni taky nestojí o nějaké dlouhé proslovy. Chtějí jenom kapku ohleduplnosti. Navíc mám někdy pocit, že někteří jsou mnohem víc "na nohou" než jiní lidé. Zažil jsem člověka, který dokázal sám "nastoupit" na zadní plošinu o výšce tří schodů.

Jak tramvaj zastavila, seskočil z vozíku, složil ho jako kouzelník, vyhodil ho na plošinu a rukama jako lopaty si vylezl nahoru, a abrakadabra, a už seděl ve vozíku s rukama v klíně a tvářil se, jako by myslel na nějaký příbuzný. Dolů se dostal stejným způsobem.

Znám však jednoho a ten se přímo nemůže dočkat, až v jeho zastávce otevřu dveře a on vyletí ven jako raketa. Na něm je ta touha vidět. Ten už si zastávku před plivne na prsty a hladí kolesa, jako by tůroval motor. Kam se na tohle hrabe Rychle a zběsile díl kolik chcete. A pak start, dveře se otevřou, šátkem je zamáváno, a hurá do světa rychlostí blesku. Jednou vyjel tak rychle, až nějakýmu, co překážel, uletěl od ucha mobil.

Rekord v počtu převozu vozíčkářů na jeden zátah je číslo sedm. Ano, vešli se. Stalo se tak minulý rok u Gongu ve Vysočanech a vítězný tým pocházel ze Švédska. V Aréně něco bylo, a tak po akci cestovali návštěvníci domů.

Plošinu nechtěli. Všichni dovnitř naskákali jako jeden muž bez pomoci. Jak jsem je sledoval na obrazovce v kabině, přiznám se, usínal jsem. Bylo to, jako když jdou ovečky přes lávku, akorát že namísto cinknutí zvonečku se ozvalo chlapácké Hu-Ha.

Druhý šlofík dorazil na Ohradě, kde vystupovali. Hu-Ha.

Jedna věc je v tomhle, no, zvláštní. Dítě na vozíku. Nemá cenu se bavit o nespravedlnosti, a bla bla bla.

Měla vozík uzpůsobený na malou postýlku, protože ležela. A usmívala se. Já se na ní usmíval taky, ale bylo vidět, že ji moc neberu. Hrála si s páčkou a chtěla nastoupit bez pomoci maminky. Dovolila jí to. Někteří lidi si ji všimli, až když byla na místě. Maminka jiné musela prosit, aby uhnuli. Stihla to dřív než já – já bych však zvolil na ty voly poněkud silnější hlas.

Hrála si s tlačítkem dveří a mně to bylo úplně jedno. Jsou věci, kde Vám můžou nějaký Vaše soukromý předpisy kdesi v hlavě políbit záda. Lidi se na ní moc nedívali, a pokud ano, tak divně. Možná se snažili v sobě vydolovat lítost a nechat ji skrze výraz proudit. Ostatním to bylo jedno, měli svůj svět. Sluchátka, spojení na net, hudbu, zprávy, politiku, kecy o tom, jak by na sebe měli být lidi slušní a pomáhat si.

Když vystupovali, holčička chtěla zase sama. Držela páčku a schválně najížděla na plošinu, aby ještě z ní nesjela dolů. Ano, schválně. Kdykoli narazila na tyč, usmála se a zase začala couvat a najíždět znova. Snažil jsem se smát taky, maminka posílala do strany omluvné výrazy.

"Ty zase blbneš viď," říkala jí a dítě sjelo po plošině, a ještě málem nabouralo do reklamy na okraji přístřešku. To jsem ji zachytil dřív než maminka a dítě se smíchem rozřehtalo na celý kolo.  

Zaklopil jsem plošinu a s oběma se rozloučil. Dítě se smálo, maminka jako by ve své předchozí unavenosti polevila a taky se trochu usmála.

Když jsem se vrátil do kabiny, kouknul jsem na monitor a na prázdný prostor u plošiny. V zrcadle jsem viděl, jak ten zvláštní vozík-postýlka jede ve svitu lamp k sídlištním domům. Rozjel jsem se a pokračoval na Palmovku. Úplně se mi všechno vykouřilo z hlavy, na co jsem před tím myslel. Na Palmovce jsem měl trochu mokré oči.

Jsou chvíle, kdy už další slova nemají cenu.