Vostrá slina vod Váženýho klienta

Vážený klient je každý klient Dopravního podniku. Dřív, mnohem dřív, tak dřív, že si to ani nemohu pamatovat, se Váženým klientům říkalo Kaštani. Já Kaštany ne, já vždycky Váženýho klienta.

Kaštani se jim říkalo ze dvou důvodů. Za prvé, že tramvají dřív jezdila jenom honorace, vyšší kasta, kaštani – za druhé, že se cestující (Vážení klienti) po vstupu do vozu rozsypou jako kaštany z pytle.

Včera jedna taková Vážená klientka doslova vlítla do naší boudy na Palmovce (bylo už osm večer, venku tma, pršelo, vypadalo to, jako by přišel sám osud), a říká, cituji:

"Dobrej večer, já si normálně nikdy nestěžuju, ale teď si jdu postěžovat!"

Jsou věty, z jejichž formulace poznáte, že dají práci – a že nejsou pravda. Paní nevypadala na kliďase, ačkoli uznávám, že adventní shon (prý Advent je o půstu a o rozjímání, ale lidi toho nakecaj), mohl z Vážené klientky udělat někoho jiného, než ve skutečnosti je.

Ani nemusela mluvit dál. Všem uvnitř byla její stížnost jasná jako facka a nebudu Vám nic dlouho vysvětlovat, stačí indicie:

Tramvaj – běžím – dveře – ujel.

Odpověď taky vysvětlovat nebudu, rovněž postačí indicie:

Bzučák – dveře – Přepravní řád – nemůžu tam čekat na každýho.

Odpověď paní:

Aleprosimvás – jezdítejak... – dělátetoschvalně – Odchod.

Já se jal debaty s Váženou klientkou ve váženém, řekl bych až ve filozofickém duchu, byl jsem však přerušen kolegou, který zbaběle použil jako obhajobu situace lidský faktor:

"Jsme jenom lidi, paní," říkal. "Taky v těch zrcátkách nevidíme všechno."

Kolegovi jsem po odchodu paní vynadal, proč se tak ponižuje. Pokud na nás lidi budou pohlížet pořád jen jako na obyčejné lidi, můžeme se jít zahrabat.

Možná se ptáte, jak by na nás Vážení klienti měli pohlížet? K tomu se dostaneme. Teď odjinud:

Ani si neuvědomujete, jak Dopravní podnik v Praze jde Váženým klientům na ruku. Možná netušíte čím, ale za poslední roky na Vaše časté výtky se třeba prodloužily časy při signalizaci u zavírání dveří. Říkáte si blbost? Je to blbost, která nás stojí čas a Vám dává delší příležitost uvědomit si, že ty dveře skutečně zavřeme (nestačí to).

Samotné zavírání se také zpomalilo (ale ano, to poznám) a díky novému mechanismu již nehrozí mezi křídly dveří přivření, protože dveře se jednoduše nedovřou a znovu se otevřou. Zkrátily se časy mezi některými zastávkami, přidaly spoje – a pokud si myslíte, že ne, já ten pocit na některých křižovatkách mám.

Jde se Vám na ruku a s jídlem roste chuť. Navíc jít na ruku znamená lízt někomu do zadku – a jak někdo ví, že mu někdo do zadku leze, rád si s ním čas od času tu svoji řiť vytře. Tak to chodí. V tomhle napomohla mobilní aplikace "Práskni si svého řidiče" na stránkách DP, jež je od doby svého zprovoznění hojně využívána a počty stížností jdou do tisíců. Vážený klient si stěžuje od chabého osvětlení ve voze až po dlouhé čekání na světelné signalizaci. Chodí i stížnosti, že jezdíme na červenou, třebaže k provozu vůbec barvy nepoužíváme.

A teď k tomu, jak byste na nás měli jako Vážení klienti pohlížet. Je otázka, zdali si nás jako řidičů alespoň trochu vážíte?

Já si myslím, že ve většině případů ne. Berete nás jako nevzdělance, kteří dostali do rukou tunové stroje a zvoníme. Nic pro Vás víc nejsme. Zvonící bestie, co ujíždí.

Ale zeptám se: kdybych Vám řekl, že zachraňujeme životy a majetky, už by to za nějakou úctu od Vás stálo?

Samozřejmě nemůžeme se srovnávat s hasiči nebo s lékaři, to nejde, ale jenom za tu dobu, co píšu na konečných linky patnáct tenhle příspěvek, jsem coby profesionální řidič nezmrzačil přes deset lidí a nezničil mnoho kil želez na autech nepozorných řidičů. A to nepočítám vyhnutí se masakru se šesti lidmi na Náměstí Republiky. Ani jedna z těch nehod by nebyla právně moje.

Možná řeknete, že je to moje práce – ano máte pravdu, ale jenom tak na půl. Moje práce není za Vás myslet. Předvídat. To máte od nás zadara. Vlastně ne zadara. Za možnost úcty k nám. A pokud to moje práce je, měl bych být za ní přiměřeně ke zmíněným schopnostem zaplacen.

Pravděpodobně si myslíte, že s tou úctou a tím zachraňováním se pouštím na tenký led, ale tohle shrnul do jediné myšlenky kolega, jenž od DP odcházel a přecházel do Lidlu řka, že tam to nejhorší, co se mu za šichtu stane, bude, že mu spadne z police mouka. Tím vysvětlil vše.

Zachraňujeme životy a majetky, bez uvědomění si společnosti. Já jsem vlastně takový skrytý hrdina, člověk s druhou identitou jako superhrdinové z filmu Úžasňákovi. Moje jméno je Tyristorák, chodím v modrém (bez kápě) a na otázku panu M. S. z Jiren mohu odpovědět: Ano, znám Elastičku a na svůj věk je pořád kůstka.

Řidiči z DP (a z valné většiny řidiči tramvají, protože tramvaje byly vždycky pro DP taková Popelka, která marně čeká na prince) už odcházejí a není to přímo kvůli náhlým příležitostem okolo. Hojný počet řidičů si totiž uvědomilo svoji cenu. Uvědomilo si, že za své schopnosti vydržet stres, umět se s ním vyrovnat – k tomu připočtěte další řekněme plusy jako že jsou pokorní, dochvilní, schopní se vyrovnat s časovými rozdíly směn, v mnoha případech i slušní (no ne všichni, ty, co nejsou, nikam nejdou, ty tu pro Vás zůstanou) – že za tohle všechno můžou dostat daleko víc peněz, aniž by o ně museli žebrat a poslouchat narůstající řeči o tom, že jsou za svoji práci (za své sezení na zadku) přepláceni.

To není vtip. Tahle slova už světem jdou. A jak víme, čím větší blbost, tím snadněji se na ni lidé chytají.

Pokud tohle všechno dáte do jediného kotle – jak se řidiči vyrovnávají s možnostmi vlastní budoucnosti, stížnosti od Vážených klientů, narůstající hustota nepozorných řidičů osobních aut, narůstající hustota nevychovaných Vážených klientů, a další a další – vznikne zajímavý guláš. Bude mít dosti štiplavou chuť. A dokáže mnoho věcí, z nichž jedna bude vyčuhovat.

Změní se široký záběr možných stížností. Smrskne se.

Už se nebudou řešit světla, signalizace, topení, zpěv řidiče, mlčení řidiče, nezaujatost řidiče, výsměch řidiče, drzost řidiče – kdepak. Bude se řešit jedno jediné.

Proč ta tramvaj už k nám několik dnů nepřijela?