Jel jsem dneska do Klánovic. Ne abych šel omrknout les a případně ještě vyšťoural ze země jeho poklady – jel jsem k zubaři, protože mám v Klánovicích zubařku. Prosté.
Právě tohle píšu v čekárně a začínám se potit jako zvíře, poněvadž jak jsem psal dříve, zubaře se bojím, i kdyby měli andělská křídla a slibovali tisíckrát, že to nebude bolet. Všichni víme, že když Vám někdo řekne, že to nebude bolet, spolehněte se, že to bolet bude – a hodně.
Ale nebudu se bavit o své zubařce (už se za dveřmi chystá, poněvadž nyní odešel z ordinace pacient přede mnou – za dveřmi to šustí, škrábe, jako by se tam rodilo něco zvláštního, strašidelného, něco, co má za úkol na tomhle světě Vás v noci ve spaní chytit za nohu, co Vám kouká zpod deky: a jak zařvete, zařvete tak, až probudíte všechny mrtvé – uf, dává mi to slušně) – chci se bavit o vlaku, o jedné jeho pasažérce.
Vlakem necestuj nijak často a zvláštní věci se mi v něm nestávají. Pokud nepočítám veselé zpívání se skauty a dostání facky od vedoucího oddílu, aby mě uklidni, případně pokud nevzpomenu na erotické dobrodružství na lince Praha-Poděbrady, když mi bylo sedmnáct, nic zvláštního se mi ve vlaku neděje. Většinou si jenom píšu nebo s rukou pod bradou koukám na krajinu, jako mistr všeho kýče.
Dneska jsem však nepsal a ani nekoukal. Sotva jsem stačil odpovědět jedné nejmenované redaktorce na výtku v mé oslavné básni ne Velký říjen (jo sedmý listopad, vzpomínáte? Hele vzpomínáte? Najednou ne, že jo!), tak jsem na sedačkách přede mnou rozohnila ve hněvu důchodkyně, a to z důvodu, který jsem na ni netipoval.
"A pak tam přijel v takový modrý Škodovce a chtěl mi useknout hlavu. No, povidal, že mi ji usekne. Přijel. Řval, nadával mi, a že mi ji usekne!"
Běžně cizí hovory neposlouchám, ale tenhle mě zaujal svým textem. U Důchodců jsem zvyklý na ledacos, a osud a čas je mi svědkem, že jsem od nich za kabinou vyslechl hodně, ale aby se story rozjela hned ze začátku tímhle směrem, to ne. Je to jako když začne v kině film a hned Vás prvním záběrem hodí, doslova ze sedačky vytrhne do akce, aniž víte co a jak a proč.
Rozhlédnul jsem se po osazenstvu kolem. Viděl jsem zamilovaný pár středního věku a ruce s tlustou knihou muže sedícího zády ke mně na další čtyřce sedadel.
"Normálně na mě řval, že mi usekne hlavu, a TY nic!" pokračovala důchodkyně.
Pochopil jsem, že někomu spílá – později se ukázalo, že manželovi.
"A nebyl nějakej tmavej?" zeptal se muž s knihou, protože milenec mlčel a hlas přicházel od nich. "U nich je to normální."
Rasismu jak na koleni. Jsem si říkal, škoda, že se mnou nejede třeba kolega Herák – jednou jsme spolu vlítli po půlnoci do noční tramvaje mimo zastávku a hráli si na šťáru a la Smrtonosná zbraň. On byl černej Murtaugh, já tlustej Riggs. Hned sem všem přítomným říkal, aby se nikdo nehýbal a byla zachována panika, protože stejně všechno špatně dopadne.
Kolega se mohl teď zvednout a zeptat se, jestli někdo nechce useknout hlavu, že je to u něj normální.
"Ne byl normální," řekla důchodkyně. "Jen mi chtěl uříznout hlavu!"
Nikdo nechápal proč.
Pak nastala krátká pauza a důchodkyně rozjela monolog:
"Mně tam zvednou nájem na čtyři tisíce. A já po tobě chci půlku. Je to normální. Dcera taky dává, a to dělá v médiích je samoživitelka, tak chci, abych nedávala půlku!"
Nebylo to tak krátké, já to pro Vás shrnul, abych nezdržoval. Bylo to tak dlouhé a hlasité, že muž-čtenář silně knihu zaklapnul. Takhle silně se sklapne pouze ze dvou důvodů: Buď Vám přiletí na stránky a hmyz a Vy ho chcete dostat do literatury, nebo Vám právě došla trpělivost – a to s čímkoli.
Muž se zvednul a začal se oblékat – brblal, a důchodkyně to věděla.
"No počkejte, až vy budete starej, taky to zažijete!"
"Já už to zažil!" odvětil muž.
"No tak vidíte!"
"Já to zažívám právě teď!" a vzal si batoh, všem popřál skvělou zábavu a šel hledat svůj vnitřní klid.
My poslouchali dál.
"Tobě je taky všechno jedno," pokračovala důchodkyně na adresu manžela. A proč by nebylo. Jezdíš si za milenkou z Natěřicích a je ti to všechno jedno. Co tam s ní asi tak děláš? Tobě taky bylo všechno jedno. A co, já nejsem rozčilená. Co bych to neřešila? Já se za to nestydím. Já si to klidně tady vyříkám!"
A pokračovala.
Bylo mi líto, že jsem musel vystupovat a zvedl jsem se k odchodu a zařadil se do zástupu u dveří brzdícího vlaku. Všichni se dobře bavili a poslouchali další výroky důchodkyně, kterou jsem na první pohled měl za slušnou dámu na způsob první republiky. Holt chyba prvního dojmu – vždycky si vytvoříte jenom jeden.
Ostatně, něco jsem přeci jen pochopil:
Já tu ženskou neznal ani deset minut, a už jsem jí tu hlavu chtěl uříznout taky.
PS: Teď mám krásně opravený zoubek a chladím pivem v Šestajovicích
