Koukám, že mám už druhý článek, který jakousi formou hovoří o sexu. V tomto případě se přiznám, že k napsání tohoto mě inspirovala má čtenářka zmínkou i virtuálním vztahu mladých lidí.
Jako mladší (bylo mi tak pět a dvacet) jsem si ještě budoucnost vztahů dokázal představit řekněme roztomile hloupě, a to v podobě milujících se robotů a klasických rodinných nesvárů, kdy se zjistí, že se vysavač zabouchnul do automatické pračky od vedle.
V téhle fázi jsem samozřejmě počítal s „trvalým“, že se vztahy mezi lidmi na rovině vztahů a erotiky nebudou měnit. Čas ukázal, jak jsem se v něčem mýlil.
Někdy před pěti lety, když mi zdrhnul lux k sousedovi, začal jsem si uvědomovat, jak erotika kolem nás ve své síle propagace uvadá. Pryč je ten velký boom erotického všeho, valící se ze všech stran a ukazující nám, co jsme tedy dávno věděli, a to že sex je skvělý a patří do každé rodiny, a má podoby hraček a studijních materiálů v mediálních podobách (od jednoho čtenáře minulého článku jsem to za kozatou Ágnes slíznul po mailu).
Člověk by sice nečekal, že tohle bude pokračovat do nekonečna (vrchol je vrchol), ale že přijde pád v podobě virtuálního světa se vším všudy, to je pro mě impotence společnosti jako hrom.
Stačí se rozhlédnout. Ti z mého pohledu mladší, a nejsou to jen děti, patří k nim dospělí lidé pod třicet, jsou už více méně lapeni do sítě virtuálních radovánek a pozvolna začínají žít život někde jinde.
Někteří spisovatelé a scénáristé tohle předpovídali, avšak netuším, na kolik by sami sázeli, že co tvořily a kdysi vymýšleli, se stane skutečností.
Pro některé začala platit jednoduchá vize: Na co si tvořit nějaký svět kolem sebe, který je většinou nespravedlivý a nijak se nezajímá o otázky morálky nebo spravedlnosti, když si můžu v různých hrách vytvořit svět spravedlivý, kde budu mít přátelé podle svých představ, svoji práci, svoje aktivity, a svůj svět a život.
Myslel jsem si, že tahle vize je jen reklamní tah některých počítačích her, ale nejsem jediný, kdo se setkává s tím, jak dítě tráví čas u počítače nejen proto, aby si vystřílelo svoji vesničku nebo někomu zarazilo tyč do oka, ale aby virtuálně žilo svoje aktivity.
Skutečně aktivity. Vyprávěl mi jeden rodič, že dítě na otázku, proč si nejde hrát ven, odpovědělo, že si hraje raději na počítači. A ne hraje jenom hru. V té hře hrálo, že si hraje venku.
Že lidi čumí do mobilu a ťukají není nic, co byste nevěděli. Ale oni čumí a ťukají, i když mají spolu rande, nebo aspoň jakýsi vztah. Viděl jsem je v tramvaji. Kluk a holka (ano, je to společensky nevyvážené, ale tak to skutečně bylo, omlouvám se za ně oba), sedmnáct nebo osmnáct, drželi se za ruku a něco si psali. Možná sobě. Mluvení asi není cool. Ani na sebe nepohlédli, natož aby si dali pusu.
Začal jsem si pomalu představovat (tedy uvědomovat), jak se změní i takové samotné namlouvání. Přeci jenom asi nevyhyneme, a i k sexu se ti mladí dostanou, ačkoli hádám, že je nebude zajímat tolik jako nás.
(Sex mizí i z filmů a Marvel od úpadku rozhodně nepomáhá, pořád se jen bojuje a bojuje a bojuje, no aspoň že si tam občas daj pusu a masírují záda – aby se o sexu u filmu alespoň mluvilo, musely si starší herečky /ale i herci/ vzpomenout na to, jaké to bylo před dvaceti lety a že se jim to nelíbilo, i když díky tomu dvacet let měly práci. Já ne, #meenot.)
Klasická vyznání v podobě pokusů o veršíčky, nebo alespoň o slabší odvar romantiky slovy „mám tě rád“, padnou a nahradí je něco jiného. Pravděpodobně krátké vzhlédnutí od displeje a Jeho slova Jí: „Tolik mi nevadíš jako ostatní!“
A Ona zavzdychá a odvětí: „Taky mi tolik nevadíš!“
A Oba si změní status na facebooku a pošlou si pusinkující se smajlíky, ze kterých jako by stoupala srdíčka.
Nebo On se na Ni podívá a řekne: „S tebou bych mohl koexistovat!“
A ona: „Jo, to máš pravdu. S tebou si rovněž umím představit společný výskyt.“
Možná si to ani neřeknou, nejspíš pouze napíšou.
Vzpomínáte si, jak jsem v úvodu psal o mé naivní představě milujících se robotů – docela se tomu blížíme, že?
O tom virtuálním sexu už mluvit nebudu. Docela mě psaní rozesmutnilo. A to jdu odpoledne ještě na tramvaj. Jen napíšu, že už existuje mobilní aplikace a vibrátor, co spolu komunikují, a lze se tedy s partnerem milovat i na dálku. Žádné helmy, žádné obleky simulující doteky. Prostě mobil a kus plastu nebo gumy s elektronickým vnitřkem.
A ještě mě napadá – včera jsem psal o míře, s jakou by se mělo k sexu přistupovat, a ejhle, dneska jsem narazil na jiný problém, úplně vzdálený a jiný, a to, že se sex mění natolik, že možná nějaké tabuizování nebude za několik let vůbec potřeba. O nic totiž nepůjde.
Jdu to hodit na net.
