Viděl jsem růžového slona a škrtil ho

Ne, už se nevyjadřuji ke svému včerejšímu tématu. U některých stačí jednou a máte zase na chvíli klid. Já mluvím o slonovi, jehož jsem dnes škrtil u zubaře.

Už jsem se tady vyjadřoval několikrát o svých návštěvách téhle orální show, o tom, že s malým dítětem to není tak strašný jako se mnou, že se bojím, a paní doktorka byla tolerantní a náš vztah lékař/pacient ten s vrtačkou/ten řvoucí trval více než dvacet let. Plus že jsem při vrtání drtil plyšové růžové prasátko a doporučoval ho na uklidnění všem kolem nás.

Jenže nic netrvá věčně a paní doktorka, přestože chvíli přesluhovala, odešla na odpočinek, a mě tudíž čekalo něco mnohem horšího, a to návštěva nastupující čerstvé generace dentistů.

Moje nová paní doktorka není z téhle země, je z východu. Chápu, že některým z vás by se tohle nemuselo tolik líbit, ale já dávám šanci všem a jsem takový, že je mi celkem jedno jestli Eva nebo Eda, hlavně jestli to, co dělá, dělá pořádně.

Paní doktorka má sice jiný přístup, a já si na něj budu muset v následujících letech společné spolupráce zvyknout, ale práci dělá dobře a jsem spokojený – koušu a nic mě nebolí, piju studené a nesyčím a nemlátím hlavou do zdi.

Jak jsem pochopil, ačkoli mohou existovat v mnohém národnostní rozdíly, v zubech jsme si celkem rovni. Bolí a je to na houby, nespíte, proklínáte den zrození, myslíte kolikrát i na sebevraždu.

Jistě, přístup k nim na celé planetě nebude stejný, ale pokud tak nějak mluvíme o Evropě, některé zákroky se lišit nebude. A jak jsem dneska zjistil, ani se neliší v přístupu k některým potřebám.

Sice jsem kvůli šestce dole dostal injekci a všechno bylo na dobré cestě (i já se choval jako obvykle, výrazně jsem se potil, vyměřoval vzdálenost mezi křeslem a oknem kvůli útěku, přemýšlel, jestli mám napsanou závěť – pak jsem zjistil, že stejně není co odkazovat), nicméně jsem si řekl, že sichr je sichr a trochu v mrákotách (pravidelně v zubařském křesle omdlívám) jsem požádal o plyšáka do ruky, jakéhokoli. Ani jsem si neuvědomil, že by se na mě doktorka a sestra mohla dívat jako na slabomyslného kripla. Ale to překvapení.

Sestra nehnula brvou a donesla mi plyšového slona, růžového. Chytnul jsem ho do pracky, a už to jelo. Žádné hlazení, dostal do těla. Růžový slon, vzpomněl jsem si na pohádku Dumbo, na jeho alkoholické výjevy (růžoví sloni jdou, teď jdou, teď jdou), na rasistické vrány, na šílené klauny – no a bylo to. Uvrtáno, zase mám na chvíli pokoj.

Možná se mění svět, politika, lidé, ale je pěkné, že některé přístupy se nemění. A jsou to některé lidské přístupy. I když se zdá, že ten svět jde pomalu do kopru, a jistě se o to i snaží, něco pořád zůstává, a dokonce nehledě na národnosti.

Bohužel jen něco.

Upozornění pro ochránce plyšových zvířat: slon přežil a je ve stabilizovaném stavu.