Velká říjnová revoluce – tato skutečně už v říjnu

S těmi říjnovými revolucemi to bylo vždycky zvláštní. Byly až v listopadu. Jednou kvůli jinému kalendáři, druhá kvůli zimě.

O té první snad někteří z Vás něco ještě pamatují. Za socialismu se slavilo (to jsme uměli dobře), zdobili jsme domy a výlohy a vyprávěli historky, jak Lenin útočil na Zimní palác, aby nám všem bylo dobře. Sice nebylo, ale slavili jsme to – a slavili to většinou i ti, kteří na slavení nadávali (to taky umíme dobře).

Další říjnová revoluce byla taky v listopadu – a to v roce 1989. Asi nevíte, že taky měla být v říjnu, kolem data oslav založení Československa, ale zlý komunista dobře vyčíhnul předpověď počasí a termín předání moci ve státě přesunul na listopad. Chtěl, aby už byla zima (a tenkrát v listopadu bývala zima, ne jako poslední roky), a aby pracující, kteří si mysleli, když stáli na Václaváku a později na Letné, že tvoří dějiny, pořádně nastydli a marodili až do Vánoc.

Teď máme říjen a zase bude revoluce. Já Vám nechci mluvit do Vašich představ, co se jako kde děje, ale já jezdím od pondělka přes Letnou a vidím, že se tam slušně zbrojí. Sice mi bylo vysvětlováno, že jde o přípravu vojenské přehlídky, ale věřte lidem (nevěřit lidem nám taky šlo vždycky dobře). Oči nelžou. Tanky, děla, transportéry. A kdo ví odkud. My jsme pořád nepochopili, že nejsme Evropa Západní ani Východní, nýbrž Evropa Střední, takže to může přijít z obou stran.

Já jsem připravanej a na tramvaji se učím základní slovíčka, abych až mi tank zatarasí koleje, a nebude to kvůli dalšímu padlému mostu (taky si všimněte, že se zbrojí jen na jednom břehu, protože na pražské mosty si s tankem nikdo netroufne), věděl, jak správně uvítat.

Velkom brodrs, aj lajk jou hír, velkome velkome, vole

Zdrastvůjtě tavarášč, já jiščo byl pijaněrom já lubil vaši zimlju, vole

Vajmínam ho jodam men, vole (to je ta řeč, co vypadá na papíře jako rozsypanej čaj)

Takže já jsem připravenej. Prej to má vypuknout v sobotu a v neděli už budeme mít novýho prezidenta. Že to ten dotyčný ještě neví, to nevadí, takovýhle fleky se vždycky berou. A my jsme zvyklí, že jako prezident se většinou objeví někdo, koho skoro nikdo nezná, ale hned dotyčný tvrdí, jak správný prezident bude.

Já jsem v pohodě. Příští výplata bude v nové měně a práce dost, poněvadž půlka národa (není jasné která) uteče. Ale to nevadí, poněvadž zítra se bude tančit všude, jelikož pravda a láska zvítězila nad lží nenávistí – vidíte, jak hezky to jde dohromady a ani to nebolelo.

Ale teď už vážně.

V létě jsem psal, že na lidech vidím, jak v nich něco vře (řve) a že brzy bouchnou a něco se stane. Čekal jsem další revoluci s masou lidí a transparenty nad hlavami, jednotná hesla a bouřlivé skandování. A něco skutečně propuklo. Jenom jsem se mýlil ve formě projevu oné revoluce.

Lidé se změnili a s nimi i doba. Na pochody a skandování už nejsme. Bojuje se jinak. Nekrvavě – leč přesto podleji. Bojuje se slovy, názory, poznatky, srovnáváním, podlézáním, případně taktikou, že lidé stejně brzy zapomínají, tak se jim dá nabulíkovat cokoli.

(A nemyslet si, to neplatí jen v politice, tohle vidím všude kolem.)

Podívejte se na blogy mých kolegyň a kolegů za poslední dny, a ty další, co ještě uveřejní. Máte to tam jako na talíři. Oni také mluví o revoluci.

Ptáte se, v čem je ta revoluce, že jste jí ani nepostřehli – je prostá a snadno viditelná. To, co v nás od léta vřelo (řvalo) se ukázalo, že už ani nevíme, čím jsme. Nevíme, co máme slavit na naše výročí, pokud je to vůbec výročí. Ptáme se sami sebe, kam kráčí republika, pokud nemá hlavní představitele s morálními hodnotami v sobě samých? Sami už nevěříme na brzkou změnu, na sladění hlasu s ostatními. Netroufáme si už ani v mnohých případech souhlasně zabečet a raději mlčíme (mluvím i o sobě).

Tohle a mnohé víc je ta revoluce nás všech, jíž se účastníme každý den, aniž bychom třeba sami chtěli. Máme sice své hrdiny, ale v současné době ještě nemají tolik síly, aby nás uklidnili v "revolučním" rozhořčení a ukázali všem za sebou nový směr.

Takže jsme revolucionáři. Zvláštní revolucionáři. Sice nemáme zbraně ani vidle, ale máme zdravé nasrání – což ovšem zatím nikam nevede. Na to jsme se příliš změnili, a příliš jsme tak změnili dobu. Být nasraní nám stačí, a považujeme to za nejvyšší možný vrchol, kam lze ve vlastním uspokojení vystoupat.

Musíme se tedy změnit znovu, a s tím změníme i poměry. Zase vezmeme transparenty, budeme skandovat, ale s poučením na dřívější události a změny, bedlivě kontrolovat, kdo k nám z balkónu (případně ochozu Sparty) promlouvá.

Ale k tomu ještě nějaký čas nedojde.

A ještě bych doporučil budoucím opravdovým revolucionářům konat revoluci v září. Většina lidí má po dovolený a makat se jim stejně nechce, pořád je ještě teplo a demonstrovat se dá v kraťasech dlouho do večera. A už ten název. Pravda, trochu krkolomný, ale nadějný.

Velká zářijová revoluce.

Ten název prostě přímo září.