Ještě horší mi přijde, když některé maminky používají kočárek s dítětem jako živý štít, když chtějí přejít přes silnici, tak prostě kočárek vystrčí před auta. To vidím docela často. Jakoby měly neochvějný pocit, že každý musí okamžitě zastavit a že se nemůže vůbec nic stát. Naštěstí to asi většinou dobře dopadne, ale člověk nikdy neví.

To je taky pravda - ale horší je, že ho dávají před sebe, když přecházejí za tramvají. Nejprve vystrčí do profilu protijedoucí tramvaje kočárek, a až potom hlavu, aby se rozhlédly. To je opravdu o nehodu s tragickým koncem.

Ty apatické maminky jsou jako mor. Dnes jsem děti mačkající čudliky zažila na poště. Paní za přepážkou vyvolávaly během pěti minut číslo za číslem. Dětičky litaly jak pominuté, maminky čuměly do mobilů a nám ve frontě tekly nervy. V té tramvaji je to teď nějak častější, to máte pravdu.

To znám

Opět hezky čtivé

A já Vám děkuju, že jste mi napsala, že se Vám to líbilo.

Dobrý a klidně bych hodil do veršů podle Erbena:

na plošince dítě stálo, z plna hrdla mačkalo

bodejž jsi jen trochu málo, ty (píp) mlčelo

poledne v tom okamžení táta přijde s roboty

a mně hasne textování, pro tebe ty zlobo, ty

mlč! hle, čudlík a kočárek, hrej si - tu máš mobila

než mobil, vůz i kočárek, raděj bych se napila

To je vskutku milé - netušil jsem, že i takováto patálie s klienty DP dokáže probudit básnické střevo. Ale je to opravdu hezký - zvlášť poslední dvě věty. Na některých je to i vidět.

To je moc pěkný článek a navíc zábavný.

Děkuju, snažím se být zábavný - a nepřehánět to. Jak se někdy říká, dávat tu hořkost světa v karamelách.

Pište dál,dobře se to čte.A pevné nervy.

A to já budu - a díky za to přání. Ono spíš než nervy, tak si řikám, jestli už spíš nedorazí ta zombie apatie.

Pavle, krásně napsáno, kéž by Vaše slova padla na úrodnou půdu

Možná trochu padnou - samozřejmě nelze čekat zázraky. Den mi ještě neskončil (večer a noc) a už jsem zase jednou řešil. To bude pořád, i když kdyby se to trochu omezilo, já bych se nezlobil.

S kočárkem jsem jezdil před značnou dobou, a to bylo jednoduché: byl tam jeden jediný čudlík, a ten se měl zmáčknout jednou při vystoupení na zastávce na znamení (případně později na otevření dveří), 2x pro kočárek a opakovaně pro signalizaci maléru.

Teď zase občas jezdím s kočárkem a jsem občas zmaten jak pes Goro: modrý symbol kočárku, pod tím černé tlačítko. Vedle černý symbol vozíku, pod tím modré tlačítko. A u dveří samotných je (zelený) čudlík na otevření a někdy i černý (zřejmě na kočárek). Liší se to u různých typů (některé jsou rekonstruované kusy), takže variant je řada.

Zatím se mi tedy nepodařilo omylem zmáčknout čudlík pro plošinu a vnuk se raději dívá ven, než aby mačkal čudlíky - i když by to asi zkusil, kdyby mu byl ponechán čas na samostatný průzkum a kdyby je měl na dosah. Dvouleté ručičky jsou hbité a šikovné.

Já spíše jezdím s typem KT8 - taková ta dceruška dávné prosklené krabice. Tam jsou tlačiíka popsaná a obrázek tam nenajdete.

Pokud zmáčknete dvakrát tlačítko "plošina", nic se neděje, pokud není na plošině vozík - to by blblo. pokud tam není, a tramvaják to ví, tak se nic neděje. Klidně jej dvakrát mačkejte.

Ačkoli přiznávám, že někdy se vyznat v piktogramech na jiných typech vozů může být i oříšek, co kam patří, a o kam ne.

A takhle my tu v Praze žijeme...

Staráme se hlavně o sebe. To chování maminek, kdy dítě tři zastávky volá: "mamí, mamí"...a chce se něco zeptat, ovšem bez odezvy znám, když jsem jezdívala po podolském nábřeží do Braníka, dost důvěrně. A taky mě to vytáčelo.

Jo, řidič mhd ten tvrdý chleba má. Nejen provozem, ale i tím, co zažívá.

Tak je to po celé republice, ne-li po celém světě, kam už dorazila "civilizace" - hodnoty se nám kapku změnily a někdy je holt ten status na fb důležitější než ty malé ruce, které se k vám natahují.

moc pěkně napsáno, je fakt, že jsem o tom už mnohokrát v tramvaji přemýšlela a někdy skutečně člověk vidí věci, které prostě nechápe.

Díky, a pak že přemýšlení škodí - naopak, vidíme pak o něco dál. A já toho bohužel vidím čím dál tím víc, a zase te dálky, kam už koukám, docela bojím.