Vaše živé dítě – moje živá brzda

Rozmohl se nám po tramvajích takový nešvar. Ačkoli… Tak… nešvar. Nešvar spojený s tím, že Vás do něj někdo uvrtá, případně Vám ho přímo poručí.

Některé tramvaje mají v určitých místech větší množství tlačítek. Většinou v místech, které je stvořené pro převoz dětí v kočárku.

Možná už teď tušíte, jakým směrem se můj dnešní článek bude uchylovat a o Vám budu povídat – a závěrem přirozeně i prosit.

Ale pro začátek poněkud jinak. Nevím, jak vnímáte lidi kolem sebe Vy, ale já si často všímám, jako by dnešní maminky už nebyly maminkami, jaké pamatuji já co by dítě, a chovají se zvláštně, a to tak zvláštně, jako by o svá dítka vůbec nestály a nechtěly se jim věnovat, jak by se takové maminky věnovat měly.

Kolikrát vidím, jak zaparkují kočárky, a přestože dítě natahuje ručičky a dělá pa pa, humi humi a chce maminku a chce si hrát, a maminka řekne. „Buď hodnej!“ a mají v ruce mobil a už jedou a mačkají ču ču ču ču ču.

Možná maminky budou oponovat, že od dítěte je si i potřeba odpočinout, a nemají taky nervy na všechno, a vůbec co se starám, měl bych se zajímat o svoje parchanty. Nevím, jak Vy, ale často mívám pocit, že zatímco nás dříve maminky vychovávaly (a měly na nás nervy), dneska se maminky o děti pouze starají (a asi nemají nervy). Přeci jenom se domnívám, že dítě není hračka nebo voliči před volbami, abyste se o ně starali jenom někdy, a v dětech jaksi sázíme do budoucnosti. Proč je vlastně mají, když o ně nestojí?

Ale zpátky do tramvaje. Tlačítka dveří jsou z technického hlediska dobrá věc, na pozdní večer a noční provoz ideální. Zvláště v zimě, zbytečně se ledově nevětrá. Vedle tlačítek dveří se však setkáte i s tlačítky o znamení a tlačítky se žádostí o plošinu – ta dvě tlačítka jsou spojena s akustickým signálem – jinými slovy, slyšíme ho.

A jsme u toho. Jedno zmáčknutí – zastávka na znamení (i když máme radši zmáčknutí tlačítka dveří, ale už jsme si taky zvykli). Dvě zmáčknutí – výstup s kočárkem. Všechno víc – průser, zastavte.

Přirozeně někdy se stanou i omyly. Jednou se jedna slečna opřela o tlačítko svým zadkem tak nešťastně, až jím začala dávat znamení o pomoc. Neváhal jsem a vyrazil jsem k místu volání jako bernardýn na horách se soudkem na krku, a hned jsem poněkud zmatené slečně (stáli jsme na nevhodném místě a tramvaj blikala jako vánoční stromeček) šeptal, že je mi to trapné, ale její pozadí vysílá signál se žádostí o záchrannou brzdu. A já dodám Proč? Slečna zrudla a odlepila se od tlačítka, a nebyla schopna slova. Takže jsem se nedozvěděl, proč její zadek pomoc potřeboval.

Ne všechno končí takto roztomile. Zvláště když maminky zabavují své děti tím, aby nezlobily a raději si s něčím hrály:

„Hele, beruško, hele…“ a hádejte, na co ukáže.

Vypadá to jako legrace, ale konce bývají nepříjemné. Tramvaják nehledá důvod, ale je cvičený, že kdykoli tohle slyší, zabrzdí, a silně. Zabrzdí přesně tak, jak to mnozí cestující znáte – všichni se cuknutím blíže přiblížíte přední kabině, a kdo stojí u kabiny, narazí do ní, případně se mi jde rovnou přes plexisklo dovnitř představit.

Druhá nejhorší věc na téhle události, je, že když jdete situaci řešit a viníka najdete (není to složité ho najít), dostanete většinou později vynadáno, co si vlastně dovolujete toho a toho takhle před všemi peskovat – před tím se maminky tváří překvapeně a někdy se i smějí s rukou na puse. Ha ha ha, je to legrace, když cestující vstávají z podlahy a počítají si kosti.

(Don’t lick it – však víte ze včerejška)

Ta první nejhorší věc jsou přirozeně úrazy. Tramvaj na místě nezastaví – myslete si co chcete, třeba i říkejte teorie, ale nezastaví. A nezastaví ani cestující. Ačkoli jinou rychlostí než tramvaj. Měli bychom dělat ukázková školení z fyziky pro druhý stupeň základní školy, aby děti věděly, jak lze v životě snadno padnou na hubu.

Stala se mi i další věc, kdy jsem začal více pochybovat o roli rodičů.

Na Podolí. Bzz bzzz bzzz bzzz bzzz – a už jsem brzdil a pak se jdu podívat. Posbírám cestou lidi, některé rozmotám od mastné tyče – a hledám volitele. A kluk, malej, a já se ptám, co se jako děje, a kluk má hlavu sklopenou, div nebrečí – a teď: jeho táta a máma mu začnou nadávat. A ne moc hezky. A já se na ně podívám a říkám, že to není jeho vina, ale toho, kdo dovolil, aby to dělal.

A sklapli.

A já pochopil, že někteří rodiče našli v dítěti ještě někoho jiného. Omluvu za ně samotné.

Řeknu závěr slovy mého kolegy: ta tlačítka nejsou na hraní. Nejsou a nebudou, i když připomínají očíčka králíka stvořeného od šíleného genetického vědce.

Maminky, buďte maminkami, narodily se Vám děti, tak se o ně starejte. Nemusíte mít pro ně nervy. Ta láska jim bude zatím stačit.

A místo mačkání tlačítka (a mobilu) s nimi hrajte paci paci pacičky. A pokud by měl někdo zájem jen tak bez důvodu mačkat (slečny, ženy), tak prosím zase tím jenom tím krásným zadkem.