Vánoční Svozilovi (Vaječňák, pohoda a síla na pizze)

"Co jsi to řekla mami? To jsi to jako opravdu myslela vážně? To existuje?" zeptala se Penelopa Svozilová a její výraz nepostrádal údiv.

"Co, co jsem řekla?" odpověděla otázkou Vlasta Svozilová a její výraz byl úplně jiný – ne tak udivený, spíš strhaný od pečení již sedmé vánočky.

"Ty jsi už viděla nový Star Wars?"

"Co to meleš, proboha?"

"Právě si do telefonu objednala, že chceš pizzu čtyři druhy síly!" řekla Penelopa a mohla se uřehtat."

"Přijdeš mi nějaká divná," řekl otec Václav Svozil z gauče.

"Jaká?" štěkla Vlasta a odfoukla si z čela vlasy.

"No, taková jako neodpočatá. Jako by sis vůbec nechtěla Vánoce užít!"

Matka se podívala na syna Libora, který seděl u stolu – asi proto, že přestal skládat kostku – možná proto, že od té chvíle, co v lednici objevil vaječný koňak a chutnal mu, měla ho jako syna ještě radši.

Libor se podíval na otce a pak na matku, pokrčil rameny a řekl:

"Vražda je vědomá volba!"

"Já si myslím svoje. Měla by si víc relaxovat." řekl Václav a dál přepínal televizní kanály. "Kdo mi udělá kafe?"

"Já ti ho udělám," pískla Penelopa a hnala se ke kávovaru. "Já ti na něm udělám andílka."

Vlasta se sice nehnala, nýbrž volným krokem přešla k lednici a vytáhla láhev s vaječným koňakem. Nalila si skleničku.

"Mateřská láska může mít mnoho podob," řekl Libor a usmál se a kývnul hlavou ke skleničce.

"Nenalejvej mu," štěkl Václav. "Minule ji měl jako z praku."

"Podotýkám, že jsem si ty čokoládové lahvičky nekoupil, ale obdržel jsem je od vás jako dárek k Mikuláši!"

"To je jedno," řekl Václav. "Ale byl jsi nalitej jak puma!"

"Máš snad na mysli moji mírnou intoxikaci?"

"Hovno, toxikaraci, válel ses po zdi a citoval si nějakýho Níčeho."

"Máš snad na mysli Friedricha Nietzscheho, otče!"

"To je jedno, ale držel si lahvičku v ruce, za tebou se po baráku válely papírky a rozmatlaná čokoláda a tvrdil si, že lidskej jedinec nemá v moderní společnosti význam. Jak si to jako myslel? To jako já pro tebe nemám význam? To si jako ze mě děláš srandu."

"Chceš tam, tati velkýho andílka?" zeptala se Penelopa a tvořila v hrnku směs.

"Jo, klidně," odseknul otec. "Ty nám mladej moc rosteš. To já si ve tvým věku tohle vůbec k rodičům nedovolil! Já byl takhle malinkatej. Takhle."

Libor se podíval na matku a ta jenom zavrtěla hlavou a s kyselým úšklebkem šeptla:

"Kecá!"

Dala na stůl druhou skleničku a nalila do ní vaječný koňak.

"Mám tě moc rád, maminko," řekl Libor něžně.

"Tak dočkám se toho kafe?" tázala se hlav rodiny.

"Počkéééééj," pištěla Penelopa. "To se musí pořááádně!"

Ááááááách – zasténala Vlasta a položila prázdnou skleničku na stůl

Ááááááách – zasténal Libor a přisunul přes stůl svoji skleničku a dodal: "Vždycky jsem Tě měl moc rád!"

Nalila oběma.

"V tý bedně taky dávaj jenom to samý!" konstatoval otec. "To zase budou Vánoce."

"Vánoce jsou přežitek, Víra je slepá. Jenom masy určují pravý tok dějin." Řekl Libor a vylizoval skleničku.

"Co jsi to říkal?" ptal se otec.

"Už nedostaneš," řekla matka.

"Že to už budéééééé," zaječela Penelopa.

"Pravdu nelze umlčet!" řekl Libor a díval se na matku pohrdlivým výrazem. "Mateřská láska je slepá!"

"Proč máme vlastně dneska k obědu pizzu?" ptala se Penelopa?

"Protože maminka odpočívá," odpověděl Václav od televize.

Za ním od stolu zaznělo zavrčení.

"A to se jako může?" pískla Penelopa. "Na Vánoce pizza?"

"Vánoce budou až zítra, srdíčko" řekla Vlasta.

"Technicky budou až za dva dny, Štědrý večer se v mnoha kulturách nepočítá," dodal Libor.

"A zítra papat nebudeme, abychom viděli zlaté prasátko!"

"Ne ne, nemusíme, já už ho vidím," řekl Libor opile a s podepřenou bradou se díval ke gauči.

Matka zasyčela a mlaskla. "Ještě ho ser!"

"Tatínku, já ti nesu kafíčko!" pištěla Penelopa.

"No vida," nadzvednul se otec na gauči, až prázdné nádobí vedle zacinkalo jako kaplička. "To je andělíček?" zeptal se, když se podíval na hladinu.

"Co by to bylo jinýho?" řekla Penelopa uraženě – byť postava spíš než andílka připomínala Mozkomora při zátahu.

"No je moc hezký. Jsi hodná. Jako jediná něco pro mě děláš!"

"Mám Tě moc moc moc rád maminko," řekl Libor a na matku se usmál.

Vlasta nalévala dvě další dávky.

Tak Šťastné a Klidné. S Mozko... s Andělíčkem.