Vandráci a lidské omyly všedních dnů

Koukám kolem sebe a vidím, že mezi lidmi je hodně nedorozumění. A nejen takového toho, jak ten a ten nerozumí, že já potřebuju to a to, a tak mi ten a ten bere moji svobodu. Nehledě že já tím beru tu jeho.

Koukám na lidi a říkám si, jak moc se chtějí někteří navzájem podobat, aniž by byli rádi, aby je diváci za ty podoby považovali.

Nedávno jsem nechal vystupovat jednoho kluka na Lehovci, mastné vlasy, mastná duše, kapku mimo, v ruce krabici s vínem, a ptal jsem se, jestli ho to baví vypadat jako bezdomovec a jak moc je ve svých tak plus mínus sedmnácti letech na dně, že už neví jak dál?

No málem mi nafackoval, kdyby se udržel na nohou. Vzal si některé věci ode mě osobně a začal se dušovat, že není bezdomovec, že je nezávislák, že tomu vůbec nerozumím, a bylo by lepší, kdybych šel do hajzlu.

Zvláštní, vypadal jako bezdomovec a takových jemu podobných potkávám hodně, a přesto se oni za bezdomovce nepovažují. Kolikrát i protestují, aby všem ukázali svůj status NOhomeless a přesvědčili druhé o své nezávislosti na ničem – tudíž na všem. Protože i když se říká, kde nic nic není, ani smrt nebere, ale když je něco je, tak něco potřebuje, a je jedno, kde si to vezme.

Kolegu Petra Švarce na tohle téma kdysi napadl námět na povídku, ovšem v trochu poetickém balení. Původně jsem chtěl být mnohem naturalističtější, ale nakonec jsem ubral a změnil postavy.

PS: Povídku jsem poslal do soutěže trampských povídek. Nikdo z vandrovníků si nechtěl pálit prsty, a tak skončila suverénně poslední.

...

Vandrák

Seděl na zídce před Smíchovským nádražím. Vedle sebe batoh, na sobě maskáče a vousy, za který by se nemusel stydět ani Krakonoš. Už z dálky jsem z něj cejtil ty dálky a ušlapaný kilometry. Na nohou kanady, který snad pamatovaly ještě Husáka.

Z batohu mu koukal spacák a šátek, co je na všechno a na všechno ho můžete použít. Ubrus, ručník, čepice, obinadlo, ubrousek, v nejhorším případě kapesník. Jedna strana byla ohořelá. Možná s ním někdy volal kouřovýma signálama jako Vinnetou.

Koukal na svět kolem sebe a bylo na něm vidět, jak už touží vypadnout z města. Rozchodit ze sebe ten nekonečnej pracovní tejden. Jo, prostě starej frajer, kterej nejspíš vandroval po všech koutech republiky a má ji v malíku a jen tak ho nic a nikdo nepřekvapí. Jak říká šerif naší osady, byl to někdo, kdo bojoval se vším od komančů až po medvědy.

Já jsem sice mladej a mám o životě svoje představy, ale říkám si, že kdyby mi život nevyšel, jak si představuju (což se nestane, ha ha), vůbec by mi nevadilo, kdybych v jeho druhý polovině vypadal jako tenhle vandrák. Sice nic moc na pohled, ale ty zkušenosti a dobrodružství z něj skoro kapou.

Nikdy jsem ho tu neviděl, a ani ho nepotkal nikde na vandru. Ale řeknu, že asi musí bejt zážitek s ním někam vyrazit. Co jen musí mít historek. A nevěřím, že by někdo takovej neuměl pořádně hrábnou do strun a kytaře zmáčknout krk. Nejspíš, tedy docela jistě, musí umět hromadu písniček, o kterých jsem nikdy neslyšel a texty nejsou uhozený jako některý z těch novejch dneska.

Bágl měl naprosto milionovej. Sice starej, ale vymazlenej na kilo. Popruhy zjemnělý našitými molitany v zelený látce, aby neřezaly do ramen. Na straně visela čutora v maskáčovým obalu. Po stranách vyspravovanej hrubě sešitými stehy, jak se čutora prodírala mlázím za dalším dobrodružstvím.

Spacák byl na tom obdobně. Samá záplata. Prostě přesně to pravý pro tohohle týpka. Jinej by ho urážel. Tohle byl pan vandrák. Pan někdo. Pan do světa jdu.

A ten klobouk. Tedy. Dal bych za něj klidně deset tisíc. Musel ho kupovat hodně dávno, a to hodně dávno bylo ještě v době, kdy jsem byl na houbách, v jinejch časech. Možná dřív zelenej, teď krásně vyšusovanej sluníčkem a stovkou kilometrů v tom jiným světě. Prošívanej koženými pásky, který dohromady dávaly obrazce jako z hadí kůže. Vzadu se spojovaly do krátkého copánku. Necejtil jsem to, ale vsadil bych nůž i s pochvou, že musí mít v sobě ten krásnej odér ohně a potu a písku a prostě všeho, u čeho ten klobouk byl. Dokonale k tomu vandrákovi seděl.

Podle mýho někdo jako on musí vědět, kam se točí svět. A že se netočí zrovna skvělým směrem. A lidi by si to měli uvědomit a nekoukat na nás vandráky jako na něco špatnýho. Bylo to dřív a teď je to tu zas. Je to jako z tý písničky od Nedvěda.

Jste proradná banda bláznivejch lidí, 

na který my se dřem, 

člověk se za vás červená, stydí 

a diví, co nosí den. 

Tenhle si z toho evidentně nic nedělá. Užívá si odpolední sluníčko, než půjde na vlak, nebo čeká na kamarády. Říká si, už už abych byl pryč. Třeba někde na Berounce. Jo. Už ho tam vidím. Sedí s podobnýma jako on, hlavu někde ve hvězdách, nebo se všechno okolo pomění na Divokej západ nebo zlatokopeckou osadu, a on tam sedí a je v tom svým světě a ví, že tohle je ideál pro jeho život.

Tedy, nezbejvá než závidět.

Musel jsem se na toho vandráka koukat. Jako bych se zamiloval. Tohle je prostě ono. Správnej vandrák. Někdo, kdo z týhle doby utekl. Ne jako my, co si na to jen hrajeme. Bože. Prostě krása.

Měl jsem čas, a tak jsem si sednul vedle a pozdravil ho. Věděl jsem, že odpoví. A že zalomíme palec. Napít mi nedá. Jsem přeci jen mladej, a navíc takový mívaj svoji hrdost, a ne každýho si hned připustěj k tělu. Usmál jsem se. On taky.

...

Dobytek, zkurvenej dobytek. Takový hajzlové ale dokážou pokazit den, co víkend. Co vám budu povídat. Hajzl. Já tedy nejsem zlej člověk, ale tuhle špínu by opravdu měli z města vykopat. Jen to sedí po nádraží a žebrá. A chlastá. Koho si myslí, že tím dojme. Nějaký oblbováky, že vypadám jako fajn kluk, a jako takovej musím mít u sebe pětku, nebo možná dvacku.

Co dvacku, dobytek. Klidně kilo, litr. Nechce třeba celý kapesný. Hovado. Já se nedivím, že je lidi tak nenáviděj. A jak páchnul. Neuvěřitelný. Jak tohle vůbec může žít. Proč někam nejde a tam nespáchá sebevraždu. Když už se chová jako zvíře, tak i rozumný zvíře ví, kdy přichází jeho konec a nejde někam do ticha chcípnout.

Fuj. Ten mi ale vzal náladu. Fuj, ještě třikrát fuj. Slibuju, že ať se stane cokoli, takhle nedopadnu. Hanba by mě fackovala. Co ty lidi dneska sami se sebou dovolej, to je neuvěřitelný. No fuj. Tohle budu vydejchávat ještě hodně dlouho. Bezďák jeden špinavej. A hraje si na férovýho vandráka. Ten svět prostě není v pořádku.