Myslím si, že nejlepší definice, proč lidé cestují, je, aby zažili něco nového. Možná je vaše definice jiná, ale bude té mé hodně podobná. Jde o změnu.
Byl jsem pozván do Olomouce, abych se v tamějším kině Metropol ukázal před diváky v dokumentu, v němž účinkuju. Ono sice několik lidí tvrdilo, že tam hraju, avšak to je nesmysl, jelikož hrát neumím, a když jsem viděl svůj výkon, nemyslím si, že by se Akademie udělující Oscara měla plašit – přeci jenom jsem bílý heterosexuál a nemám žádný viditelný handicap.
Město Olomouc se ukázalo jako přátelské a na první pohled bylo zřejmé, že si tady lidé umí buď poradit nebo se domluvit.
Nechci přímo psát o městu jako průvodce. Mnohý z vás něco o Olomouci ví, nebo jí přímo navštívil. Každé město stojí za návštěvu a každá vám taky něco přinese.
Než jsem šel na filmové představení, měl jsem dost času, abych i něco zažil. Na náměstí mě zastavil somrák a chtěl po mně drobné. Musím smeknout před upřímností místních. Zatímco v Praze by někdo podobný lhal o tom, že chce peníze na jídlo, tady mi rovnou sdělil – že chce lahváče.
Milé.
V restaurační zahrádkách na náměstí bylo plno. (Je jich tam několik a prázdná byla jenom jedna, a proč, to jsem pochopil, když jsem uviděl u jídel ceny, následně si loknul z kašny na uklidnění a šel jinam.) Přesto jsem v jedné místo dostal a objednal si. Vedle mě u tří stolků končili oběd turisté podle přízvuku odněkud z jihu Moravy. Na poslech jste poznali, že jídlu moc nedali a obědvali spíš tekutiny.
Jeden z turistů opakovaně nadával servírce, že chce už dlouho platit a jí to všechno moc dlouho trvá.
"Nechej jí, Standóó," říkal mu kamarád. "Má frmóóól. Ale pěkná je!"
Kamarád nadávání zmírnil, dal si pivo, přesto brmlal dál.
"Za tohle skončíte v Pekle. Za tohle vás Ježíš nezachrání!"
Tohle jsem slyšel kousek od sebe a řekl si, že tady se s tím opravdu nepářou. Mluvila starší paní s vodovou na hlavě. Stála u stolku vedle turistů a působila dojmem, jako že spadla rovnou z nebe. Bohužel ne na nohy.
Já se tedy podobným lidem nevysmívám, protože vím, jakou mají těžkou práci někoho přesvědčit o něčem, čemu ten druhý za mák nevěří. Znám to sám, když se snažím vážené klienty tramvají přesvědčit o existenci Městského přepravního řádu. Ačkoli uznávám, že já proti nim nemám tak těžký kalibr, jakým je Peklo.
Turisté se smáli, ale paní se nedala a začala kázat. Obsluha restaurace protočila panenky a šla do kuchyně pro svíčkovou. Než jsem dojedl, cítil jsem se spasený, že to ani víc nešlo. Paní to vzala natolik sugestivně, že by se ani Stephen King nezastyděl.
Na závěr paní oznámila, že stejně všichni skončíme v Pekle a odešla jinam. Ptal jsem se pak servírky, jestli tohle patřilo k Menu, a ona s úsměvem odvětila, že sem divný lidi jednoduše chodí. Vždycky jsem chtěl být někde štamgast.
Ostatně i v jiných směrech jsem se v Olomouci cítil dobře. Skoro jako by chtěli, abych se cítil přímo jako doma. Výluky dopravy kvůli opravám jsou milá zpestření s vůní domova. Budou to mít hezký.
Odpoledne se přiklánělo k večeru a začala kultura. V kině Metropol nás mile přivítali, a aby bylo tradicím učiněno za dost, uvítali nás nikoli však chlebem a solí, ale švestkami (v původním stavu, nikoli výpal – není dobré se tímto způsobem posilňovat před tím, než mluvíte do mikrofonu, a ještě k lidem, kteří očekávají kulturní zážitek.) Navíc nám organizátoři připravili další překvapení – a to video, televizi a v ní Ramba trojku. Pan režisér vystavené kazety otcovsky hladil. Já se díval kolem, jestli mě s nimi někdo nesebere – zvyk je zvyk.
Výstup na jevišti před plátnem trochu připomínal divadelní představení, neboť jsme s panem režisérem udržovali od sebe odstup, a já když udržuji odstup, tak se hýbu. Chvilku to vypadalo, že v sále kážu jako americký pastor.
Podívejte se na ten film – aleluja. A už jste jej viděli – aleluja. Můžete v klidu spočinout? Můžete říct: aleluja. Ne, tak běžte za kolegy ní na náměstí, dostanete lístek do Pekla. Aleluja.
Projekce proběhla úspěšně. Diváci se smáli a nikdo neodešel. Králové videa jsou bezesporu nejlegračnějším dokumentem roku v tom správném slova smyslu. U jiných se tolik nepobavíte.
Po promítání měla dle plánu probíhat diskuze. Taková ta, že sedíte na jevišti a lidé se ptají. Není na tom nic špatného, ale když máte tak krásné kino, jakým kino Metropol je, kavárnu ve foyer – nemusíte nic řešit a jdete mezi lidi (s odstupy, no jistě, jak jinak).
Když si půjdete kino a kavárnu prohlédnout, sami uvidíte, že je laděná do prvorepublikového stylu. Na mě duch doby dýchnul hned po příchodu. Pokud mohu radit, dejte si burčák nebo švestkový mošt (švestky prostě jedou). Dortík taky neuškodí. A film potom už vůbec ne – stále musíme kulturně žít, a pokud se dělají solidární sbírky na cokoli, může se svojí návštěvou i na kina, která chtějí být kiny, a nikoli zónou amerického stylu.
(Když to tak vezmete, Králové videa je mimo jiné taky dokument o tom, jak jsme tu Ameriku vzali po svém a přiblížili ji našemu srdci blíže.)
Diskuze o snímku probíhala přesně tak, jak to mám vždycky rád – všichni jsme se všema skamarádili a každý si řekl svoje. Já nejvíc, jsem ukecaný, já vím. Každý si zavzpomínal po svém, přihodil něco vtipného do placu, a za chvíli už bylo jedno, kdo točil a kdo ne. Najednou jsme byli Králové videa úplně všichni.
A to je věc, kterou kdysi video dělalo. Spojovalo lidi. V obývácích, u televize, u videokazet s nelegálními kopiemi zahraničních hitů.
Dělalo to video a švestky.
Moc všem od Olomouce děkuji za příjemný čas ve Vaší společnosti.
PS: Název článku vymyslela programová ředitelka kina Metropol.
