Užovky – Moje osobní předvolební dilema 3.

Volby nám trochu ztrácejí dech. Je to cítit všude okolo. Boom z toho, že je Poslanecká sněmovna v čudu vychladl, karty se do souboje rozdaly a teď se čeká a hráči koukají na obličeje kolem stolu, kdo mrkne okem, škubne koutkem nebo se podrbe pravou rukou na levé tváři, což by mohlo znamenat, že dotyčný blafuje.

Co nespí, je internet a diskuze. Pravičáci se rvou s levičáky, a naopak, lítají pomyslné sliny, a nikomu není nic vhod. Jako obvykle. Tomuhle se nelze divit, spokojených lidí je pomálu a každý věří, že si zaslouží víc – ani se tomu nedivím. Taky si to myslím, akorát pořád nevím, s jakou stranou bych se k oné spokojenosti dostal.

Co se dalšího děje, jsou preference stran. Lítá to sem a tam, agentury se předhánějí ve výsledcích, noviny píší o fantastických vzestupech, nebo naopak propadech, a pro volební graf si ani není kam sednout. A jak je v naší zemi zvykem, spolu s grafy se objevují místa s přemnoženými užovkami obecnými – to jest plazem, který se déle vyskytuje na jednom území, ale spolu se situací okolo sebe se pozvolna (někdy ale hodně rychle) plazí na území docela jiná, aby si tam vytvořil nový domov. Zajímavé na tomto druhu je, že za domov považuje pouze jediné místo, a pokud plazu připomenete, odkud je, syčí a prská a žaluje vás pro urážku na cti.

Tento jev není známý pouze u představitelů politických stran, kteří se plazí dějinami sem a tam, protože neví kde je doma a pořád dokola zpívají "Kde domov můj…" – ale vyskytuje se i u běžných občanů, kteří nejspíš nechtějí vypadat následující roky hloupě. Pomaličku utichají odvážné anekdoty na uzeniny a podivnou česko-é-slovenštinu, jiní na roky v socialismu začínají vzpomínat v dobrém (aby ne, když tehdy práskali jako o závod, než se z nich stali vášniví pravičáci, což se nyní trochu tluče s tím, co posledních dvacet let vykládali demokratickým potomkům) – jiní změnili barvu docela a před zrcadlem říkají, rudá je dobrá, moderní a zeštíhluje.

Volby jsou sázka – vždycky byly, a někteří zvolna tuší, kde bude jejich chleba namazaný. Bohužel pro ně, lidé si hodně pamatují, ale poslední roky zase pro klid duše ukázaly, že i paměť může být zpochybněna a nějaká pravda je dobrá akorát tak do románu od Jiráska. Ono to prostě půjde – a to by bylo, aby ne.

Jen dvě skupiny mohou být v klidu. Umělci a církev. Jak se říká, umělci jsou pořád mladí, a mladí jsou jako neposedná kuřátka, hrají a zpívají pro ty, co sypou zrní. A církev? Ta je taky za vodou. Ta buď dostane svoje a rozjede super extra kšefty s pozemky – nebo utře nos a bude si po světě stěžovat, lámat se v pase a modlit se, až si prodřou kolena, a to by v tom byl čert, aby je někdo nevyslyšel a nepofoukal bebíčko slibnou částkou.