Úžasňákovi 2 – a pak ta jednička ztraceného života

Nostalgie. Jiným slovem začít nemůžu. Sice oficiální premiéra dvojky je určená na srpen, ale kdo chce, může dneska dobu předběhnout. A v naší zemi to bohužel není zvláštní problém. Tady se předbíhá běžně.

Ale tohle není článek o kritice stavu věcí (možná), nýbrž o vzpomínce na prosincovou sobotu před čtrnácti lety a kino na Černém Mostě, které tam už dneska nenajdete (jiné jinde ano).

Pamatuju si, že jsem ten den měl ráno kocovinu. Večer před tím měli tramvajáci vlastní vánoční večírek a já si pamatuju, že jsem skončil kolem druhé a dorazil do Vysočan jakýmsi odvozem. Dost často se zastavovalo, poněvadž kolegovi se neudělalo často dobře.

Za pět hodin jsem, sám nevím proč, vstal a odešel na burzu na Kolbenově ulici pro černá DVD. Žádné novinky nebyly. (Tu burzu tam taky už nenajdete, přemístila se k zastávce U Elektry, DVD taky ne, začalo se stahovat a poetika černých kopií vzala za své). Pak jsem šel zase spát a probudil se odpoledne a šel do kina.

Nebudu Vám děj filmu popisovat, třeba ho znáte, jde mi o tu náladu okolo. Psal se rok 2004, mně bylo šest a dvacet a pořád nic nebylo nemožné. Měl jsem život stále před sebou. Byl jsem vlastně stále na startu.

V kině jsem byl s Luckou a Markem. Tenkrát byli milenci a neměli skoro nic, dneska jsou manželé, mají dvě děti a barák s hypotékou. Film působil jako příběhové zjevení. Studio Pixar (tehdy ještě nikoli spojený s Disney) ukazovalo dominanci na poli vyvážených příběhů, které jsou stejně tak pro velké tak pro malé, a do světa volalo, že není špatné zůstat v duši dětmi – že pak nějak jde práce líp od ruky a lidi si víc rozumí.

Po představení jsme jeli všichni tři do Klánovic do Besedy (ta tam je, ale má trochu jiný kabát) a užívali si života. Tehdy to prostě byla doba, kdy se daly dělat mnohé věci každý den.

Uteklo čtrnáct let a já jsem zase na startu života. Skončila výrazná, ne zrovna skvělá životní etapa a v kinech startuje druhý díl Úžasňáků.

Děj opět vyprávět nebudu, ale scéna, kdy Helen volá domů manželovi z hotelového apartmá je prostě, no úžasná, ostatně i všechny scény s Ednou. Pixar opět všem dokazuje (už společně s Disney), že i po dvaceti filmech vědí jak na to a dokáží míchat scény humorné a dojemné s takovou rychlostí, až se smějete skrze slzy. Až člověk musí žasnout.

Uběhlo čtrnáct let a změnilo se mnohé. Nevím, jestli je to mým životem, ale mám pocit, že lidé kolem mě nemají v sobě takovou energii, jakou jsem v sobě cítil já v prosincovém večeru před čtrnácti lety. Nemyslím u svých vrstevníků, nýbrž úplně u všech. Šestadvacetiletí už nejsou těmi, jako jsem býval v jejich věku já. Pořád jde však o subjektivní pocit.

Hodně se mluví o naději. Tak často, že se mluví o naději skoro u všeho. Proto má ona naděje mnoho podob. Někdy takové naděje narážejí na jiné naděje a navzájem se vylučují, a stávají se čímsi špatným – třebaže na začátku měly podobu nadějí a lepšího zítřku.

Samozřejmě se dostaneme k tomu, zdali filmy, nebo celkově umění (pravé umění, ne to, co vídám u Letenského tunelu v uliční galerii u kolejí) mohou znamenat naději. Já si myslím, že ano.

Netvrdím, že jsem při sledování filmu o rodince Úžasňákových (ano, překlad je děsný, patří však k lepší variantě, že překladatelé neponechali anglické slovo „inkredibl“) v sobě ucítil víru v lepší zítřky a začal všechny milovat a rozdávat lásku na všechny strany přetékajícími hrstmi dobra. To ne. Viděl jsem schopnost, co lze vytvořit, když máte talent, vizi (peníze, hodně peněz) a touhu, nebo chcete-li přirozenou vnitřní nutnost být prostě hodný a pozorný vůči jiným.

Nijak netvrdím, že všichni tvůrci toho filmu jsou svatoušci, jistě se mezi nimi ďáblíci najdou, ale jde o výsledek, jaký po nich zůstane. A ten je pozitivní. Je vlastně tou nadějí.

Druhý díl má již nyní obrovský úspěch a pokračování se dočkáme o něco dříve než za čtrnáct let. Možná do tří. Není to mnoho, ale ne taky málo. I za tři roky se dají vytvořit velké věci. Jaké, je jen na vás. Já klidně zase můžu stát na startu.

Zatím můžete jít za dva měsíce do kina a zase se na chvíli stát dětmi a připomenout si, že když těmi děti jste, jdou některé věci líp. Možná po odchodu z kina něco z toho na chvíli oživlého dítěte ve vás zůstane. A v jiných taky. Kdo ví. Třaba si pak budeme rozumět.

A někdy jindy vám budu vyprávět, jaké to bylo, když jsem v kině poprvé viděl Toy story - Příběh hraček.