Ačkoli, v tomto případě je slovo opilec možná silné. Podnapilec si na mě stěžoval – i když opilec vlastně není nic hanlivého. Ruské přísloví říká, že opilec není zločinec.
Stížnosti u DP na řidiče – kapitola sama pro sebe. Možná by vydala na celou studii o chování lidí. Co vím, neexistuje žádná rovnice, jak ke stížnosti dorazit. Většinou si na Vás lidi stěžují za něco, na co jste ani nepomysleli.
Nedávno si kolega šel k vedoucímu pro stížnost. Byl si naprosto jist, za co bude. Nedávno totiž šel do vozu vynadat mamince, která ten den neměla lepší nápad, než že vzala svoje malinkaté miminko a vystrčilo ho na půl z okna, aby se podívalo na krásný svět kolem kolejí.
A kolega říkal: "A pak na měl vyjel její šamstr, a prej vole kurva to je jeho dítě a může si s ním dělat co chce, a vůbec, cinkni, ševče, a jeď!"
No vidíte, a nakonec na něj napsal stížnost nějaký vážený klient, že prý na Národní třídě neodůvodněně cuknul tramvají.
Nijak nechci tímto příspěvkem naznačovat, že všichni tramvajáci jsou nevinní a veškeré stížnosti plodem choré mysli – skoro opak je pravdou. Byť bych měl s kolegy držet basu, musím podoktnout, že ne všichni vždy odvádějí stoprocentní pokornou práci, a jak by řekl výpravčí Skorosvatej, ne vždy vážené klienty milují plnou a upřímnou láskou.
Stížnosti na nás jsou různé a fantazii a invenci se meze nekladou.
Pro příklad:
Řidič schválně jel pomalu.
Řidička se při výkonu služby tvářila nezúčastněně, a to i když jsem s ní komunikoval.
Schválně mi neotevřel dveře, a otevřel jiné Ukrajinci, neboť mě chtěl ponížit, poněvadž záviděl, že mám titul.
I na mě přišla stížnost. Rovněž zajímavá, cituji:
"V pondělí večer na Náměstí bratří Synků jsem se slušně ptal řidiče linky 14, zdali jede přes Ostrčilovo náměstí. Odpověděl, že ne, já vystoupil, a on odjel směr Ostrčilovo náměstí. Musím se ptát, proč mi lhal?"
A máte to. Podle tohoto jsem vlastně stvůra a nemám v DP cokoli pohledávat. Mají mě vypráskat výhybkovou tyčí a nechat mě nosem rýt v drážce mezi kolejemi. A hotovo, a ještě povinně dvě hodiny na veřejný pranýř, aby si lidi mohli na Palmovce kopnout do vystrčenýho zadku.
Mělo by, kdyby… Kdyby někdy napsaná story nebyla trochu zakřivená od reality. Jinými slovy, kdyby pisatel ne že nastavoval zrcadlo, ale spíš trochu nezakřivoval.
Takže: Před půlnoci, když jsem čekal na odjezd a tradičně psal, se před tramvají pohyboval takový človíček. Už od pohledu nebyl střízlivý. Trochu se motal, pobíhal tam a zpátky, a vůbec tak nějak působil dojmem, že neví, zdali má mít ze život radost, nebo už zase začít plakat.
Moje tramvaj ho zaujala. Žel v okamžiku, když už jsem odjížděl, a zavíral dveře. Tak cuknu spínačem, a dám člověku šanci. Nenastoupil však a začal si povídat se dveřmi kabiny:
"Vosmičkov míní!" řekl a čekal.
Pracuji u DP léta a opilečtina mi jazykové problémy nečiní, podívejte:
Duhi šed to jubu – Dostaneš přes hubu
Vo di miníš, dudej čukráju – Co si myslíš, tlustej čuráku?
Nhikm neku, buju dešet tahy a ty so bič nezujekáš – Nikam nejdu, budu tady sedět a ty s tím nic neuděláš
Ovšem zkušeného lingvistu novinka v dynamickém a stále se rozvíjejícím jazyku může zaskočit. A tak jsem si mylně přeložil, že pán chce na Vosmíkových – kam však evidentně nechtěl.
Ale co chtěl, spravit si chuť a narovnat svoji pokřivenou opileckou čest. Vzal mobil a přes aplikaci napsal stížnost. Mluvit mu moc nešlo, psaní na tom bylo lépe.
A jak se řeší stížnosti? Většinou se na ně odpovídá prostě, jednoduše, zbytečně se nic neřeší – jako by podnik razil politiku: až stěžovatel zjistí, že je vůl, nasrat ho tím co nejméně. Takže se do odpovědí píše, že si řidič třeba na incident nepamatuje, že neví o co jde, že je to dávno, že si není vědom, že nemohl to a to, že netušil to a to zase, a tak?
Většinou jde stížnost k ledu a jen mizivé procento stěžovatelů volí další krok a to je konfrontace přímo na pracovišti. Ale i to se stává, a nekončí to nijak zvlášť. Já nevím, ještě se mi to nestalo – ačkoli člověk nikdy neví.
A nevím ani teď, poněvadž, ať jsem to bral ze všech stran, nehodlám dotyčnému poslat krátkou odpověď. Budu stížnost řešit během několika dnů, a spoustu věcí ještě přehodnotím, ale budu se pravděpodobně snažit vytvořit jakýsi kompromis mezi nenasrat a nenasrat příliš. Něco o pobíhání mezi sloupky a uměním číst, když dotyčný podal důkaz, že umí psát.
Dokonce jsem se kvůli tomu radil se svým otcem – člověkem pracujícím pro DP čtyřicet let. A ten by coby ironik drsného zrna dotyčnému vpálil odpověď takovým způsobem, až by mu v očích nadosmrti zůstal cejch
Před lety jedné paní, která si stěžovala na nedodržení JŘ nočních linek a zmeškání spoje, odpověděl, že pokud před ním na kolejích stojí jiná tramvaj, nelze ji předjet, a pokud ano, tak pouze do poloviny, ovšem za cenu vysokých ztrát na cestujících.
Moje odpověď bude o poznání skromnější, ale pro Vás, mí drazí čtenáři, mé dušičky literární, Vám nabídnu takový drobný nástřel, jak by to mělo vypadat, aby se dotyčný nejen nasral, ale přímo podělal:
Vážený pane,
S rozčarováním jsem si přečetl Vaši stížnost a zaskočila mě celou svojí vahou. Nejen, že jí nerozumím, ale hodlám se o ní vyjadřovat jako o něčem špatném, o něčem, co hodlá nejen poškodit jméno zaměstnanců dopravního podniku, ale i vizí mezilidských vztahů.
Tak nejprve Vás ujišťuji, že nazváním mé osoby lhářem je v rozporu s dobrými mravy, ale i zákonem o pomluvě. Krátký čas jsem dokonce uvažoval a o právní dohře, ovšem později jsem si uvědomil, že by se dalo o celé věci uvažovat jako o nedorozumění z Vaší strany.
Nejsem si vědom, že bych porušil některé předpisy, mravní, ale i vnitropodnikové, avšak na Vaší straně jsem se s nimi setkal velmi zřetelně. Tak prve, člověk pod vlivem alkoholu by neměl v tramvaji co pohledávat, chápu, že s tím nic nenadělám, ale Městský přepravní řád na to myslí v případě vyloučení osoby nevhodné.
Pokud Vám vadilo, že jsem vám odpověděl jinak, a to v rozporu s Vaším vědomím – mně třeba vadilo, že se mnou mluvíte jako s otrokem amerického jihu, nepozdravíte, ani nezaklepete na dveře, prostě jsem pro Vás jen ten negr za panelem.
Navíc jsem se chystal odjet, a vy jste vstoupil do dveřního prostoru, když znělo výstražné znamení, tudíž jste dále porušil předpis o pohybu v prostoru dveří.
Vidíte, už jen v této chvíli je na Vaší straně prohřešků celá trojice, zatímco u mě pořád nula.
Pořád jsem schopný uvažovat o omylu, byť jste ho pojal velmi přísně a mě, člověka slušného vychovaného a kulturního, odsoudil do skoro lidské spodiny. A to mě uráží. Pracuji u DP již šestnáct let a s případem, kdy by člověk porušil mnoho předpisů, a navíc mě obvinil z něčeho, co není pravda, jsem skutečně nezažil.
Mel byste se stydět, a ne si stěžovat.
S pozdravem …
No vidíte, jenže tohle si ta dotyčná osoba nikdy nepřečte, poněvadž já to nikdy nenapíšu. I když je to pravda, a myslíte si, že lidé by si znát pravdu zasloužili. Jenomže pravda má dneska trochu jiný význam než dřív – kdy se pro ni upalovalo, kdy se pro ni žilo, bojovalo, kdy právníci u soudu jak románu ji řekli a obžalovaný se ke všemu přiznal, padl na kolena s brekem roztáhnul ruce, aby se podíval nad sebe a vykřikl: "Pravdo, tady mě máš. Jsem tvůj!"
Pravda do sebe získala něco nového. Už tolik neosvobozuje. Ani nečistí. Většinou ti, co jí říkají, se cítí mnohem hůře, bezmocní. Nikoho nezajímá – a pokud ano, promění se na jakýsi opar něčeho vysněného, něčeho, co vám za chvilku zmizí jako umělá vůně ve vzduchu. Pořád jako byste ji cítili, ale není to pravda. Máte ji jen jako představu, i když je dávno pryč.
Pravda, jinými slovy, skutečně nasírá.
Žel jenom ty, kteří ji interpretují.
