Už ráno jsem věděla, že ta neděle až tak nevyjde

Jmenuju se Žaneta, je mi dvaačtyřicet, vdaná, dvě děti, hypotéka na barák, pět dní v týdnu v práci, sedm dní v týdnu matka, manželka a k tomu ještě další cosi, na co ještě nenašli jména.

Vlastně jsem, že neděle až tak nevyjde, tušila už v pátek, poněvadž jsem to hned po poledni dostala. Ne že by mě moje dny překvapily. Každá ženská je cítí dopředu, a i mně se zdálo, že poslední tři dny mě lidi v práci serou o něco víc než je norma.

Pátek večer jsem prožila v křečích a vysvětlováním manželovi, že opravdu nic nic a nic nehraju (samozřejmě jako každý chlap naskočil na motorku z kyselýho ksichtu a přejel mi zadek), sobotu jsem se vzchopila a uklízela. Manžel vytáhnul děti (jedenáct a patnáct, holka kluk, úžasná kombinace pro velmi hlasité ozvučení čehokoli systémem Dolby Atmos jako v kině), a večer jsem si v posteli poplakala u Zápisníku jedný lásky z notebooku, zatímco ostatní se dívali na televizi na Vybíjenou.

A pak přišla neděle a já věděla, že se něco dít bude.

Na oběd jsem smíchala guláš. Knedlík jsem nedělala. Některé dny na knedlíky nejsou a je lepší si porážku přiznat ještě před zápasem a vyhnout se trapasům. Těstoviny taky stačí. Vlastně kolikrát udělají větší radost než knedlík. Pak jsem projela faceboook, nikde se nic nedělo, a uvědomila si, že začíná pravá nedělní pohoda.

Každý chlap má mít svého koníčka, co ho drží doma, a tak ten můj je modelář. A ne takovej ten na malý věci, kdepak. Můj drahoušek dělá velký letadla na dálkový ovládání. Když k nám přijdete, hned v předsíni cítíte benzín z garáže a do toho vnímáte další technický směsi různých laků a ředidel. Pokud náhodou vejdete i do garáže, najdete tam hangár.

Manžel je modelář od mládí. Už když jsme se poznali, vyprávěl mi, že balsové dřevo je velmi lehké, a hlavně výživné. Uvědomila jsem si, že až ho budu někdy hledat, spíš než do hospody se mám jít podívat do parku a sledovat větve, kde se možná krmí (tehdy jsem nevěděla, kde to vůbec roste).

Už po obědě jsem si nalila Prosecco. Ne že bych pila pravidelně, ale chuť byla. Navíc když to mám třetí den a hormony ve mně lítaj nekontrolovatelně jak Český dráhy, mám ledajaký chutě a ty musím krotit. Začala jsem píct štrůdl, mňam. Manžel řezal dřevo v garáži a dodělával další velký letadlo. Chybělo mi šódó, tedy pudink, tak jsem pro něj poslala k Vietnamcovi děti. Před tím jsem se ještě podívala na oblohu a řekla si, že pršet nebude.

Slejvák se spustil přesně minutu po jejich odchodu, a to už nebylo návratu. Matku roku zřejmě nezískám. Tak jsem si na prohru lízla trochu rumu, co jsem chtěla dát do toho pudinku. Jak se ukázalo později, bylo to dobré řešení na věci budoucí.

Manžel má zvláštní modelářský rituál. Přijde chodbou do obýváku, lehne si na zem na záda a začne (asi, nějak, nevím) kontrolovat úhel křídel. Kouká se nad sebe na letadlo a dělá frrrrrrrrr... – pak vstane a jde zase řezat a z garáže se ozývá bžíííííííííí, naštěstí od pilky.

Dobalila jsem štrůdl, když si takhle na zem lehal po pátý, a já si zase cucla rumu.

Udělal Frrrrrrrrr… a zase odletěl do garáže.

Na šesté lehnutí jsem dávala štrůdl na plech a do trouby. Na třicet minut. Frrrrrrrr…  Jako nad Tokyo, zkontrolujte pumovnice.

Měla jsem pocit, jako bych začala něco odpočítávat i v sobě.

Děti se vrátily T-10 do dopečení. Obě mokrý úplně všude a vysmátý, že chtějí ještě někam jít. Že je to něco jako bojovka. Dostali úkol držet se doma a nejlépe od sebe.

Frrrrrrrr – zaznělo později po patnáctý a já si uvědomila, že to počítám. Nalila jsem rum do pudinku a do sebe. Manžel začal mít od řezání dřeva bílé vlasy a oblečení, a přirozeně bílo začalo být i všude okolo, jako by u nás začalo sněžit.

Rozdala jsem dětem a sobě štrůdl politý pudinkem a posypaný balsou. Manžel nechtěl, ten už uletěl. Když jsem viděla prach kolem, řekla jsem si, že bude i k večeři. Prostě zavolám děti, řeknu jim, aby se vysmrkaly a stáhly si jídlo nosem. Dům tak dostanou z nejhoršího.

Frrrrrrrr… a zlomili jsme dvacku.

Vzpomínala jsem na včerejší Zápisník. Noah říkal, nebo spíš psal v dopise: Nejlepší láska je ta, která probudí duši a přiměje nás o něco usilovat.

Bžííííííííí…

Nevím, co budu dělat k večeři. Balsa asi neprojde, ačkoli bych v dětech jistě vyvolala údiv. Nakonec jsem udělala květák s červenou čočkou a to dala na topinku. Pilot a kopilot to skousnul, pilotka ne. Nechce jíst maso, tak se jí snažím tímhle přístupem vysvětlit, že bez kusu masa prostě úsměv nevykouzlíte.

Začala jsem luxovat. Manžel radši uletěl do garáže a už se na základnu nevracel. Myslela jsem na Noaha a Ellie ze Zápisníku, jak se jí ptal a já při tom brečela: Co chceš ty – tak co chceš – co chceš ty sama?

Podívala jsem se okolo a z garáže slyšela pilku a z patra jekot dětí.

No možná doopravdy chci trochu víc balsy.

A taky ještě kapku rumu.

Protože některé kombinace nás mohou udělat šťastnými.