Už brzy začneme problémy Ukrajiny vnímat jako nedávno problémy covidu (se všemi předěly)

Covid – vzpomínáte si ještě? Říkalo se tomu taky pandemie a ta se vyvíjela stejně jako naše názory směrem k ní. Nakonec se proměnila na rýmu.

Začátky pandemie se nesly ve znamení našeho odhodlání všechno vydržet až do konce a všem taky do-konce pomáhat.

Zvládneme to, zvládneme – to bylo naše heslo zítřka, a mnozí proto šili roušky, aby jimi jiným pomáhali, a jiní je šili proto, aby je ukázali na sociálních sítích, a všichni tak dohromady dělali, co dělat měli nebo co dělat uměli – a to vám byla nálada, jak v pohádce.

Jenomže člověk český je tvor zvláštní. Pro něj věčnost a trpělivost má své hranice, a pokud za svoji snahu nedostane dostatečné ohodnocení, nejčastěji v podobě obdivu, erupce slávy, případně nějakou tu korunku, takový Čech na hranice věčnosti a trpělivosti tvrdě narazí, kopne do nich a jeho zájem o danou věc rapidně pohasne.

A nejen že pohasne, povadne, či přímo zvadne, dokonce se objeví proti dané věci revolta a s ní i její hlásání všemi směry a s ní rovněž i nenávist vůči těm, kteří jsou takoví, jací byli ještě před několika měsíci oni samotní.

U Čecha se v ty chvíle začne objevovat amnézie. Najednou si mnohé věci z dřívějška nepamatuje a některé ze svých nedávných přátel vnímá jako nepřátele a pomlouvače a nesympatické rozvraceče jeho neměnných názorů. Takový Čech si potom najde nové příznivce, kamarády, přátele a kolegy, a to nejčastěji ty, s nimiž dříve nesouhlasil a měl je za povaleče, hlupáky a parazity na jeho geniálních myšlenkových pochodech.

Nic z toho však nikomu není na škodu, jelikož ti druzí jsou za nové přátele rádi. Nová spojenectví hýčkají a veřejně je obdivují a zahrnují je péčí, drobnostmi a cenami, neboť i zrada sebe sama má svůj kurz k hodnotám a všechno lze zaplatit, či vyplatit.

Tohle byla v době covidové chvíle, zlom, okamžik, od něhož se objevila veřejná nespokojenost. Nespokojenost s opatřeními, očkováním, rouškami, všemi těmi postupy, které lidi omezovaly – jelikož jestli je něco, co takový Čech nenávidí ze všeho nejvíc, je omezování jeho svobod, přičemž svoboda se má za to, co dělá právě on, a i kdyby to samé na chlup dělal vedle soused, už to jeho svoboda není, už je to jenom něco, čím chce jemu překážet a omezovat ho.

Nic neroste do nebe. Ani sláva, ani nenávist, ani korupce, ani ta věčnost nakonec tolik věčná nebude a najde se něco, co ji utne (ne takový Čech). A tak přišel pandemii konec, a třebaže už se najdou tací, kteří chtějí tenhle kolotoč znovu roztočit, za vyšší jízdné, budou mít co dělat, aby takového Čecha přesvědčili, že konec vůbec nepřišel a je třeba, co ve skutečnosti vůbec netřeba.

Takový Čech totiž na přesvědčování nemá kdy. Nemá čas, choutky, ani chuť, poněvadž teď řeší vzpomínky, nebo spíše nevzpomínky na dobu, kdy údajně někteří pomáhali lidem postiženým válkou a všichni jásali a mávali modrožlutou vlajkou a volali – Zvládneme to, zvládneme!

Možná to tak bylo, nejspíš, třeba, kdo ví – jelikož se však nedostavilo ohodnocení, cena, Gloria, vítězství, osvícení, nejspíš se na to období hodí zapomenout. Pokrčit rameny a říct, že to tak bylo, ale někdo něco udělal špatně, a proto věci nedopadly tak, jak nám slibovali, a tak není potřeba vzpomínat.

A kdo tvrdí, že to tak bylo, určitě se mýlí, je to blázen, šílenec, konfident. Udělalo se, co bylo třeba, a víc se o tom bavit nemusíme. Je důležité se dívat směrem dopředu. Tam jsou věci nové a záživné.

Navíc tam nejsou věci, na které jsme už dávno zapomněli – uprchlíci, migrační krize, Metoo nebo Miloš Zeman.

PS: Proč jsem tenhle článek napsal? Chodím na oběd do galerie Flora. U jedné z restaurací byla na pultu sklenice na příspěvky pro Ukrajinu. Ze začátku byla plná, pak suma uvnitř den co den ubývala. Teď už tam není ani ta sklenice. Zbyla Ukrajinka, která u pokladny žádala od personálu slevu, neboť tvrdila, že ji vždycky tady dostávala – Ukrajinka, která ji obsluhovala, řekla, že o žádné neví. Nezapomínáme jenom my.