Unesená dívka, zlý tramvaják, mladistvý alkoholik, a kam mám jít

Včera jsem jezdil za vozovnu Kobylisy a měl jsem smíšené pocity. Něco jako bych poprvé zahnul manželce Hloubětínce. Nevěra se stejnými parametry, všechno vypadalo stejně, jen stroj byl jiný. Trasa už tolik ne.

Měl jsem přestávku v Braníku. Na zídce u zastávky jsem našel položený mobil. Skutečný – to podotýkám proto, že jsem člověk, který moc věcí nenachází, a když najdu třeba pětikorunu, jsem skoro na pokraji blaha. Pětikorunu si nechám, mobil ne.

Logicky jsem volal na číslo, které dotyčný pravděpodobně skutečně zvedne. V tomto případě "Táta", a nijak jsem si v té chvíli neuvědomil, že shoda náhod a netušeného může vyvolat řetězovou reakci.

Mobil zvednul po druhém zazvonění:

"No, co se děje," říká táta.

"Dobrý den," řeknu já, a jelikož jsem vylezl z klimatizované kabiny do horka, hlas mi poněkud chrčel.

"Co je," vyhrkne táta. "Co chcete? Co si přejete? Proboha!"

V té chvíli mi to ještě nedocvaklo, a možná to bylo jenom dobře, poněvadž se znám a vím, že některé věci v oblasti sarkasmu a ironie pro mě nejsou problém až na dřeň.

Celkem nedávno jsem jednomu známému vytvořil obrázek (já, jenom, já, nikdo jiný mi pomáhat nemusel, poznámka autora), na němž jeho vousatý obličej působil v dosti silném kontrastu s ženskou prsatou postavou – následný obrázek nalezl jeho patnáctiletý syn na vratech a divil se. Postava mu byla povědomá z internetové porno produkce, obličej tolik ne, ačkoli i ten mu vlastně cosi evokoval, což ale s pornotube stránkami nemělo překvapivě nic společného.

Kdybych v té chvíli věděl víc, možná bych vedl konverzaci v mobilu jinak. Nebo taky ne. Přeci jenom pro otce bude vždy více než zvláštní, ba znepokojivé, když z čísla své osmileté dcery uslyší mužský chrčivý hlas – navíc klidný, až radostný.

Takže podotýkám, že jsem neřekl nic o tom, že bychom mohli pokecat, a jak se vede, a jakou zmrzlinu má malá nejraději, když třeba dlouho pláče – a pouze oznámil, co jsem našel a kde dotyčný mobil najde. Nakonec jsme se dohodli na konečnou v Modřanech.

"Táta" přišel přesně na minutu. Mladý tatínek, sportovní postava. Měl skutečně radost a oči mu zářili, když mi podával štíhlou dárkovou tašku se vzkazem, že tohle je od dcerušky za odměnu.

Asi za minutu jsem si ve smyčce musel položit otázku, co je to za rodinku, když osmiletá dcerka rozdává lahve kvalitního italského vína. Ani se pak nedivím, že musí zapomínat mobil na zastávkách. Přijde tam po škole. V sobě od rána už dvě lahve. Něco si textuje, típne svoji dvanáctou cigaretu (proč dvanáct?, počítal jsem cestu do školy, přestávky mezi hodinami a velkou pauzu na oběd a cestu na zastávku) a při chvilce alkoholové nepozornosti je zapomenutý mobil na světě.

Představa opilé dívenky mě pobavila a děsila zároveň – já je totiž už na vlastní oči viděl dřív. Kdysi před lety na čarodky. Zvracely v tramvaji.

Ale osud je spravedlivý a jeho pravá ruka je Dopravní podnik, a tak mi moje opovážlivost v představách měla být už brzy oplacena.

Není nad dopravní výluku ve výluce. To je ten stav, když něco nejede, jak má, a jede to jinak, a posléze se však i jinak stane něčím jiným, až si začnete pokládat otázku, co ještě může mít v životě smysl?

To nastalo včera cestou do Modřan, a není náhodou, že v Braníku, kde to dneska vlastně všechno začalo. Najednou jsem jel někam, kam jsme neměl, to jest do smyčky u nádraží – a mnoho lidí si začalo pokládat otázku, co tam dělám, když tam nic dělat nemám, ačkoli jsem tam měl něco dělat od rána do odpoledne, když byla výluka, ale teď to na odpoledne nevypadalo, neboť byla tma.

Není nic zvláštního, že lidé neposlouchají hlášení do vozu. Je naprosto zbytečné. Lidé buď mají v uších sluchátka nebo neposlouchají. Těch několik výjimek situaci nezachrání – raději mlčí, protože nechtějí plavat proti proudu. Nebo nechtějí dostat po čuni jako posel špatných zpráv, to jest řidič vozu, to jest v tomto případě já.

Není nic moc, když se kolem Vás utvoří kruh dychtivých očí a ten kruh se začíná mrskávat ke středu, to jest opět ke mně. Jediné, co mě v tomto případě potěšilo, že jdeme s dobou a dav si zvolil za vůdce ženu. Černoška nebyla po ruce. Proboha, co to kecám, Afroameričanka, no ta, však víte, no, co je něco takového popisovat dneska o kriminál.

Snažil jsem se davu vysvětlit situaci s náhradní autobusovou dopravou.

"Jděte o prdele," řekla Vůdkyně, ne já.

Já se snažil narážku obrátit ve vtip, což nebylo moudré.

"Jděte do prdele Vy, i celej dopravní podnik!"

Tak jako nápad… No… Víte…

"Ale paní, to snad není nutné," řekl jsem já.

"Je!" řekla přísně a poslala mě tam znovu i s celým zaměstnavatelem.

Dav mě nechal a následoval vůdce. Já osaměl. Tak jsem si tak řekl, jestli bych za tohle neměl brát nějaké příplatky. Už už jsem chtěl psát žádost na vedení, ale uvědomil jsem si, že by z toho nic nebylo. Odbory taky nepomůžou – ty mají plné ruce práce s předstíráním, že něco dělají.

Kouknul jsem se na odcházející dav. Žena snad ještě něco na čele provolávala. A vrátil se do kabiny. Pohled na darovanou láhev se mi jevil jako důležitý. Není divu, že už tady chlastají i děti.