Učil jsem nového tramvajáka (a cestující)

No dobře, ne přímo neučil, lepší slovo je "zacvičoval", ale řekněme, že jsem učil ostatní vážené klienty, kteří se včera vyskytli v naší tramvaji na lince 25.

Je to prosté – když čerstvý tramvaják složí státní zkoušku, jde do provozu v několika dnech se zkušenějšími řidiči (řidičkami), aby jej jako v pohádkách sudičky novorozence podarovali představami o jeho tramvajácké budoucnosti.

Víte, "mít zácvik" není žádný šlágr. Celý den stojíte u kabiny, přešlapujete, děláte různé cviky, ne kvůli linii, ale abyste uhýbali nastupujícím a vystupujícím lidem, kteří Vám co chvíli vynadají, abyste nekecali a nemotali se slušným lidem pod nohy, kurva. Nápisy jako "Řidič v zácviku" na panelu, "Zetka" po stranách u okýnek, moje cedulka "zacvičující" a nyní i moje signální vesta nehraje pro cestující roli.

K té vestě: na ní je nejvíc vidět, že jsem ji fasoval v jiných časech, a moje kolegyně se o ní vyjádřila jako o sportovní podprsence pro tloustnoucího transvestitu.

A stejně i jako sudičky jsou různé, i tramvajáci mohou předávat ledacos. Někteří nejsou zrovna upovídaní a pouze koukají do kolejí a po pěti minutách řeknou jediné slovo: "Pomalejc!" Jiné dokonce po deseti minutách.

Jsou i sudičky, co nepředávají, a namísto vizí do budoucna o krásné dopravní budoucnosti začnou monolog, o tom, jak mají podělaný život, jak se jim mrví zleva zprava, všechno je na prd, a svět bude jenom šťastný, když mu to podělá ještě shora a zdola.

Já jsem sudička přející, a když se kolegové na Palmovce od nového řidiče dozví, že mě hledá, že má mít za deset minut se mnou zácvik, poplácají ho po rameni, trochu smrknou, některým se objeví v očích slzy. (Jiní i něco řeknou, ale to bych tady neinterpretoval).

Ano, mluvím a mluvím k věci a mluvím o všem – a hlavně mluvím ke všem. Mít zácvik je pro mě neopakovatelnou možností vyvracet mýty o dopravě, a hlavně o řidičích přímo cestujícím face to face a uvádět věci na pravou míru. Vlastně je to taková osvěta ve stylu One man show, která se včera rozjela právě na zmiňované lince 25.

Kdo to viděl a slyšel, ví, kdo ne, o hodně přišel. Úspěch neměřím pouze úsměvy klientů, ale i ztrátou ostychu pokládat doplňující otázky, případně i poděkováním. Jeden mladý muž nám děkoval se slovy, že poprvé zažil jízdu tramvají s doprovodným komentářem režiséra jako na DVD disku.

Nebudu lhát, když řeknu, že někteří lidé jsou z tohoto přístupu zmatení. Přeci jen nejsou v dopravním prostředku zvyklí na vstřícnost, a navíc ne v době, kdy má každý druhý, nebo i každý i jeden a půl, cestující zaražené v uchu sluchátka a čumí do mobilu a prsty těla ts ts ts ts ts. Prostě lidé od dopravy nic neočekávají – a to je chyba. Včera jsem viděl, jak moc jsme se změnili k horšímu a neumíme spolu mluvit a neumíme se seznamovat.

Kdysi jsem slyšel vyprávění tuším že syna herce Jana Hrušínského, který žije v exotické cizině, kde je naprosto normální, že si tramvaják povídá za jízdy i s neznámým cestujícím, který mu stojí vedle kabiny. Udělat to tady, jedete do Bohnic. Proto hercův syn taky tady nechce žít.

A jelikož mě houkavým autem neodvezli, mohl jsem pokračovat ve výkladu a osvětě a třeba malé holčičce, která ze mě nespustila oči a otce se ptala, jestli jsem učitel, vysvětloval, že učitel jsem a vyprávěl jí, jak to vypadá ve škole pro tramvajáky, jak se zkouší u tabule ze zastávek, v hodinách kreslení se malují tramvaje, a když dojde na recitaci, na známku recitujeme předpisy.

Holčička byla spokojená, lidi se smáli a jakási paní Ruska říkala se svým tradičním přízvukem: že jshem sprhvánhý učitěl.

A to byla pro jednoho pána poslední kapka. Vyskočil, ne doslova, jako čert z krabičky, a musel dát najevo, jak mu strašně vadím. Jak jsem špatný tím, že se chovám jinak, že mám rád lidi, že si s nimi chci povídat, že chci o nich vědět všechno – a to je právě všechno strašně špatně, protože v tramvaji musí být ticho, a tramvajáci mají mlčet a jen zvonit jak o život a ujíždět lidem a nadávat na ně a vůbec, to by tak hrálo, aby se řidiči přítelíčkovali s cestujícími. To by pak klidně taky třeba prase mohlo začít lítat.

Já se rozbrečel. Ne doopravdy, na oko, a pán může mluvit o štěstí, že jsem tam nestrčil klauna Pennywise z filmu To, jehož jsem o přestávce ukazoval na Palmovce, a brečel jsem a řekl, že tedy půjdu, že tu tedy nemám co pohledávat, což se hodilo, poněvadž jsme jeli na druhou přestávku, a některé lidi zaskočilo, že jsme vůz skutečně hned na další zastávce i s kolegou opustili.

Hrdý pán vystupoval taky a já mu řekl na shledanou, ale on mi neodpověděl, avšak za to mi zamávala Ruska a já jí taky zamával a oba jsme se na sebe usmáli. A usmívali se i jiní, co vystupovali, a kolem byla skoro tma, a všichni se do té tmy rozcházeli a já jsem myslel na to, že třeba chvilku nemysleli v sobě a na jiných na to špatný a viděli svět jinak, stejně jinak jako někteří vidí v tramvajácích učitele a teď už ví, že se u tabule recitují předpisy jako básničky, třeba jako o papírovém drakovi od Jiřího Žáčka.

Měl jsem přestávku a šel si doplnit sodovku. Víc to nemělo cenu řešit.

Jo, a jak jsem šel do budky, po obloze něco prolítlo. Nevím přesně co, ale vypadalo to trochu jako prase na rogalu.