Týnejdžr (román pro L.)

Rád se nechávám pro své příběhy inspirovat lidmi, které znám. Ne psát o nich, inspirovat se. Stvořit díky nim nový svět. Za rok bych mohl tenhle příběh dokončit. Pro někoho, kdo třeba bude chtít vědět, že svět může být i jinak.

Byl tím chlapcem, jakého si nastávající matky přejí v mateřských fantaziích a dívky po něm touží v těch erotických, a jako by o tom obojím on sám věděl, ozářen červnovými paprsky vykračoval si odpolednem po ulici mezi novými domy na pražském předměstí, nikým nerušen, zabrán do svého světa, který neměl nic společného s tím, jaký svět právě existoval dokola kolem něj.

David Rajk: ideál pro měřítka chlapeckého věku patnácti let, 174 centimetrů, 59 kilogramů, delší hnědé vlasy, co ladily k jeho obličeji s výrazem dobromyslného rošťáka, a hlavně pak velkým očím, rovněž hnědým, jejichž velikost a ideální vzdálenost od sebe a ke vzdálenosti od kořene rovného, mírně pozvednutého nosu, z nich dělala ideální místo pro lůno šaramantní jiskry, která má tu moc získávat pozornost každého, kdo se přiblíží na dostatečnou vzdálenost, aby ji na sebe nechal působit.

Už ve třetí třídě jeho spolužačka Veronika, drobná černovlasá holčička, mající vlasy tak jemné a černé, až připomínala indiánku, jeho oči nakreslila. Paní učitelka se jí s lehkým úsměvem, který mají všechny ženy, když se dozví, že jiná žena někoho miluje, ptala, proč kreslí právě Davidovy, a ona odpověděla, že proto, že jeho jsou moc krásné, a taky "hodné".

Oči měl po své matce, Sylvii Rajkové, rozené Masopustové. Sama měla od malička ty největší hnědé oči, jaké kdo v okolí viděl, a ne málo ctitelů, kteří se v rozmezí jejích dvanácti až dvaceti let, kdy se nakonec vdala za Davidova otce, snažilo o její přízeň, neváhalo ve svých vyznáních velké oči zapojit a ubezpečit ji, jak právě ony společně s tělem, prsy, rozkrokem pro ně znamenají úplně všechno. Třebaže stále vdaná, tato vyznání v písemné formě si Davidova matka stále ponechávala a patřily k jejím vzpomínkám schovaných v kožené obálce umístěné do šuplíku se spodním prádlem.

Jako správná matka si i ona myslela, že je její dítě oproti ostatním výjimečné. A jelikož paní Sylvie nepatřila mezi namyšlené matky a věděla, že její mateřské sebevědomí je naprosto obvyklé, myslela si o svém synovi o to víc, že jednoho dne významnou osobností skutečně bude, poněvadž její vidina synova úspěchu není spjata pouze s její mateřskou iluzí. Často večer vedle něj lehala na jeho posteli a zahrnovala ho mazlivými doteky, přičemž ho nikdy neopomenula ubezpečit, jak úžasným pro ni, a hlavně svět je.

Paní Sylvie měla i dceru Kristýnu, Davidovu sestru. Mladší o pět let, což nebyla náhoda, neboť se v magazínu o rodině dozvěděla, že rozdíl pěti let je pro sourozence nejideálnější – všechno méně zavání rivalitou, vše víc zase lhostejností. Pět let je věk, kdy se starší sourozenec cítí jako ochránce, a mladší k němu proto vzhlíží.

Davidova sestra Kristýna v něm však přes všechna ubezpečování více či méně renovovaných psychologů ochránce neviděla. Vlastně v něm neviděla vůbec nic pozitivního. Dívala se na něj a stejně tak i vedle něj žila s podobnou lhostejností, jakou člověk cítí, když se setkává s neznámým člověkem na ulici, co od něj žádá drobné – může vyhovět, ale spíš ne. Kristýna byla "Spíš ne", a byť přemlouvaná matkou, aby se k Davidovi chovala slušně, nijak neustoupila ze svého stanoviska, že její bratr je naprostý idiot a nic na světě by jí neudělalo větší radost, než kdyby se ztratil propadem do země a za žádných podmínek se nevracel zpět.

Davidův otec, Miroslav Rajk, měl ke svému synovi přístup neutrální. Sám měl dětství zvláštní a od svého otce se málokdy dočkal uznání, případně pochvaly – nemluvě pak o pohlazení nebo políbení. Nebylo to však tím, že byl jeho otec až příliš zaneprázdněn a malého Miroslava nechával pouze matce a věřil, že syn je natolik inteligentní (po něm), aby pochopil, jak se to s otcovskou láskou má. Že má zvláštní podobu. Není o hlazení a pusách a objímání jako v amerických filmech a seriálech, ale je o upřímnosti, toleranci a schopnosti nechat toho druhého růst.

Nic takového se však v případě Miroslava nedělo. Jeho otec, Josef Rajke, k němu ne že by přístup nenalezl, on ho jednoduše neměl povolen.

(Tak uvidíme, jak to dopadne.)