Já vím, že mě nikdy nebude básník, jako byl můj děda, a tím to bude že nebude, že neznám písmena, abych je psal do notýsků a dělal z nich něco krásného.
Ale můžu se chovat jako děda a stejně jako on ráno chodit na ulici a být slušný a koukat se po světě a dívat se, jak lidi kolem sebe chodí, jak pánové zvedají klobouky, a hodně je zvedají, jak se to má, ne jenom tak trochu, aby pod ně nenafoukalo, a říkají:
"Dobrý den, pane Klemente."
"Dobré ráno, pane Čermáku!"
"Dobré ráno, paní Věro Dlouhá."
"Dobrý den, hvězdo na kabátku."
A jelikož já nemluvím, tak nezdravím, ale zvedám klobouk, i když mám jenom čepici, a usmívám se a uctivě zdravím všechny kolem sebe a koukám se jako děda, kde se ukrývá další básnička, protože děda říkal, že básnička se jenom tak nenajde – takže musí být někde schovaná a musíte ji hledat jako pan Holomes, což je strašně slavný detektiv a píšou o něm v knížkách, co mi doma čtou a já poslouchám, ani se nehnu.
Chodím ulicemi a básnička nikde. Dělal jsem i že se jako nedívám, aby si básnička nemyslela, že ji hledám, jelikož to máte, jako když jete na houby, ale nemůžete je najít, a nemůžete je najít, poněvadž je hledáte, a babička mi poradila, že jak takhle houby hledám, mám si opakovat, že na houby vůbec nejdu, ale že jdu naopak na ryby, a houby se potom nebojí, že je někdo hledá, a ukážou se a vy je najdete.
Ale na básničku to neplatilo. Básničky jsou asi fikané, jak to táta, co je doktor, říká o panu Čuříkovi, který je tlustý a táta mu říká, aby zhubl, a pan Čuřík tvrdí, jak hubne a jak večeřel jenom jablíčka z ráje, a že ty dvě klobásy se nepočítají – a táta na něj o té fikanosti, že takhle nezhubne.
Básničky jsou tedy fikané a neukazují se tak na potkání, a na potkání se ukazují lidé, ale ty básničkami nejsou, nebo nevím, že by tedy mohli být.
Tak se koukám a zdravím uctivě s kloboukem smeknutým a hledám a hledám, ale pořád se žádná básnička neukáže, a já byl unavený a sedl jsem si v parku na lavičku, kde je všechno trávové a kytičky mezi jsou jako slunce, mraky, nebo jako stuha ve vlasech paní Maxové, která končí velikánskou mašlí.
A kousek vedle seděli pán a paní a drželi se za ruce a koukali na sebe, a pořád koukali, koukali, očima klouzali po obličeji toho druhého, a já viděl a věděl, že paní má z pohledu a pohledů čím dál tím víc smutnější oči. Tak smutné, že takový smutek se hasí slzami, stejně jako svoje hasila paní Streberová, když její syn Lemuel v nemocnici zavřel oči, protože byl moc unavený a potřeboval moc dlouho spát.
Ale ta paní slzy držela, a asi proto se jí její oči zvětšovaly a leskly, až vypadaly jako oči panenky mojí sestřičky, která s ní dělá jůůů a míííí a ham – a oči paní jsou větší a větší, jako by slzy, které nemohou vytrysknout, oči tlačily a hádaly se s nimi, že ven musí, že se nedají skrývat, že je správné je mít a nechat je téct, jelikož po nich odtéká všechno dál, aby všechno bylo menší a už tolik nebolelo.
A pán a paní se na sebe dívají a vstanou. Drží se za ruce a koukají a koukají, nic víc nedělají, ani nemluví, nezpívají, jak se tak někdy zpívá, když se dva drží za ruce – a koukají se, a pak se pustí, a už se nechytnou, a paní se konečně slzy vyvalí a oči zaplaví, až se třpytí a není za jiskřičkami skoro nic vidět a oči se staly něčím jiným, něčím, co patří někomu jinému, kdo ví mnohem víc než jiný, jak o tom říká vousatý pán u nás doma na návštěvě, co se jmenuje pan Rabín.
A oni dva se už nedotknou, už ne, ruce jim visí podél těla, a já viděl a věděl, že kdyby se prsty dotkly, propletly, už by se ti dva nepustili, museli by se držet do konce života, a její oči věděly, že by to bylo moc krásné, a zároveň tolik bolestivé, že by nikdy nepřišla na odpověď, co je z toho víc.
A ty oči jako by slzami těžkly a jako by se měly propadnout dozadu do lebky jako do bezedné studně, jako by se měly vydat někam, kam nikdo nemůže, jako by se měly ztratit a utopit se v moři slz, jak se v nich ztrácejí lodě, lidi a duše, jako by se neměly nikdy najít a zářit.
A já viděl a věděl, že takhle vypadá smutek, že smutek jsou ty oči, že když někdo říká, jak moc je smutný, tak to jsou tyhle oči, jejich tíha, jejich slzy, jejich utopení – že smutek je veliký, nekonečný jako to moře, kde se ztrácíte, že smutek bolí, stejně jako bolí ty oči, které se nemohou zavřít, schovat, utéct.
Nevím, co bylo dál, protože jsem vstal a šel parkem ke škole, abych počkal na kamarády a řekli mi, co se dneska učili – a cestou jsem samozřejmě koukal, jestli nenarazím na schovanou básničku.
