Ty drobné radosti jménem Štěstí

Někteří blogeři neví, jak k nim blogy přicházejí. Jako by se objevovaly ve tmě. Tenhle blog je na tom opačně. Blog mě napadl 7. května v 16.50 před obchodem s názvem Shopaholic v Korunní ulici.

Doktor Ivo Jahelka na své desce Soudili se v závěru citoval jednoho recidivistu, který při závěrečné řeči říkal, že „Život je nepřetržitá řada průserů nepravidelně po sobě jdoucích!“

Jsou dny, kdy s tím souhlasím. Jsou dny, kdy s tím souhlasím víc. A jsou dny, kdy s tím souhlasím pořád.

A jsou dny, kdy zase ne. A stačí k tomu málo.

Psát o dětech je dneska něco zvláštního. Zvlášť když píšete o dětech cizích. Já děti nemám, takže píšu jenom o cizích, poněvadž se logicky s jinými nestýkám. Psát dneska o dětech je jako balancovat na struně, pod níž není voda nebo plameny pekelné, nýbrž moralisté často kázající na téma pedofilie. Ani byste nevěřili, kolik lidí má jiné lidi pracující s dětmi vlastně za zrůdy.

Jen příklad jeden za všechny, kam jsme se za roky dostali.

Já se učil v Klánovicích na kuchaře a číšníka a jeden mistr (mistr nad mistry) k nám měl takřka otcovský vztah. Nijak si nemyslím, že by byl na chlapečky, nebo celkově na mladý, prostě byl otcem, jehož ruka vás pohladí, nebo potrestá. Ne všem se jeho chování líbilo, myslím tím žákům, ale přesto nikdo se pohlazení po hlavě a otázce, jak se mají rodiče, nevyhnuli.

Tenhle mistr je mistrem se vším všudy, a tak pracuje s dětmi dodneška. A nedávno se mu stal incident. Jídelna, kde pracuje, slouží i jako jídelna pro školní děti. A ty se strkají a někdy upadnou. Tentokrát s tácem upadla malá holčička, a jak viděla střepy a rozházené jídlo po podlaze, hned se dala do pláče. Tenhle mistr se k ní sklonil, pohladil jí a řekl, že nic se neděje. Nechal jí naložit nový tác a hned jí ho dal do ruky, protože věděl, že dítě musí překonat šok a strach co nejrychleji. Holčičce se třásly ruce, ale mistr ji vedl, přidržoval, usadil za stůl, a nakonec pohladil po vlasech.

Celé to sledovala mladší učitelka, poněkud vyděšená, a jakmile se mistr přiblížil, oznámila mu, že co právě udělal, je na žalobu od rodičů a ve vzduchu visí několik let za obtěžování školního dítěte a tučná penalizace celé školy.

Částečně vím, jaké to je, když se vám bortí svět a ničemu najednou nerozumíte, a taky chápu, proč se mistr podíval po dětech a uvědomil si, že jim už nemůže cokoli dát, poněvadž po novém předávat jednoduše neumí.

Dneska se jenom zmíníte, že máte rádi děti, a už je před vámi schovávají. A vidíte, já mám děti rád. Když mi mávají. Jako právě sedmého května ve stanici Šumavská deset minut před pátou.

Čekal jsem na zastávce do času a ani si nevšimnul cupitajícího chlapce táhnoucí maminku za sloupek a následně stojícího jako přimražený. Chtěl zamávat. Chtěl být chvilku ve spojení s tím tramvajákem, co řídí ten obrovský vůz, který musí stát nejmíň milion miliard (to jsem od dětí slyšel a já jim to neberu) a může ho řídit jen někdo opravdu dospělý.

A zamával. A já taky. A dítě se usmálo a maminka se usmála a já vyrazil. A pak vidím, že se na mě směje i řidič auta, co čekal až projedu, a kouká na mě a mává mi stejně jako to malý dítě a já mu mávám taky a jedu dál a míjím obchod s nápisem Shopaholic a uvědomuju si, jak je mi najednou dobře.

Ne tedy přímo dobře. Avšak nějak líp. Jako by nepřetržitá řada průserů měla polevit a vklínila se do ní drobnost jménem Štěstí.

Děti tohle umí. Dokáží vás infikovat radostí, a nemusí být přímo hned vaše. Hodně dětí potkávám na lince 23 (ta je sama o sobě na dlouhé povídání, jaké rozporuplné emoce u řidičů budí – někdo ji miluje, jiní ji považují za koncentrované zlo). Děti se koukají a diví.

Nejvíc na Zvonařce, a to že tramvaj couvá a hned si ji chtějí pohladit, protože to musí být kouzelná tramvaj, když jede i dozadu a dá se řídit ze zadní plošiny. A když pak maminkám řeknete, aby si dítě posadily do kabiny a udělaly mu fotku, tím štěstím dětem a maminkám (ne vždy českým) pokaždé září oči. Je jedno, že sedí v obyčejné tramvaji, pro ně je to, jako by seděly v raketoplánu a letěly někam na Mars.

Snad z toho nebudou za několik desítek let problémy. Tramvajáci středního věku si uvědomí souvislosti a zažalují mě jako osobu způsobnou za jejich nynější práci. Obtěžoval jsem je vstřícností a oni se stali tramvajáky.

#tramtoo

Mohli být právníky, doktory, politiky, a teď jsou z nich tramvajáci. S hanbou a ponížení bych coby starý muž opustil post řidiče tramvajového vozu.

Ale zatím ty děti mávají. A infikují mě drobností jménem Štěstí.

Některé věci se nezapomínají. Přestože zestárnete. Někdy jen o trochu. Není to tak dávno, co jsem cestou na Řepy přistihnul mladíka, jak si ze sedaček udělal lehátko a povaluje se na něm, a hlavně jej špiní botami. Tak jdu za ním a on mě vidí, jak se na něj řítí tlustý tramvaják, a už si chystá mladistvou nadávku, důkaz své nezávislosti. Čekal, že začnu řvát, nebo ho budu chtít alespoň vyhodit, já ale ne.

„Máš depku viď?“ ptám se.

„Cože?“ optá se a je vidět, jak se v něm něco změnilo.

„Máš depku viď?“ zopakuju.

„No trochu!“ a začervená se.

„Tak mi, prosím, nešlap botama na sedačku. Nebo se zuj. To bude dobrý!“ a odcházím zpátky do kabiny.

Čuměl na mě jak na vola (a nejspíš mě za něj i považoval), ale když na Slánský vystupoval z prostředních dveří, nedalo mu to, dvakrát se cuknul a pak se rozběhnul a zastavil u sloupku, usmál se a zamával mi.

Snad z plezíru, snad to myslel vážně. Snad ho depka opustila a on ve svých sedmnácti letech přemýšlel trochu střízlivěji. Já mu zamával taky. A on se smál, jako by letěl na Mars.

Nechci, abychom se vraceli do dětství. Všude se o tom sice mluví, ale užitek by takový návrat nepřinesl. Jen si to představte – něco řídit děti nemůžou, i když se snaží. A když řídí, nemají ten krásný udivený výraz v očích.

Můžeme si jako děti mávat. Jako na mě mával řidič vozu v Šumavské ulici. Můžeme se dál infikovat drobnými radostmi.

Ta nepřetržitá řada průserů alespoň dostane mezi sebou větší prodlevy.