Kdo mě čte, možná si vzpomene na moje vánoční a později únorové (Nedoceněná služba dneška) peripetie s paní sousedkou, která měla Alzheimera a začala vidět realitu podle svého, což lze v dnešní době někdy považovat za výhodu.
Jen tak ve zkratce: krom jiných drobností třeba na vánoce šla na oddělení policie s obviněním, že jsem jí vybílil kvartýr a vzal dvě rádia, a v únoru už její stav dosáhl maxima, kdy chodila zmateně po domě (jako obvykle), a zvonila v nočních hodinách na sousedy a kladla surrealistické otázky:
"Mohu se podívat do bytu, jestli tam neschováváte zloděje?"
"Vrátil byste mi prosím tu pikslu s léky, co jste mi vzal, já ji vážně potřebuju!"
A vrcholem bylo, když mého souseda žádala, aby mi vrátil exmanželku. Jelikož ji vzal taky. Což by vysvětlovalo zase moji otázku na místo jejího pobytu za poslední tři roky.
Když sousedka takhle chodila delší dobu, zavolal jsem sanitku. Co jiného dělat? Žádosti na návrat domů odmítala, přestože jsem se nabízel jako garde, a o nějakém uklidnění nechtěla ani slyšet – zvlášť když mi soused ukradl exmanželku. Chudák.
Taky jsem mohl volat policii, zvláště po tom, co mi ostrým předmětem trochu rozebrala zdivo vedle futer dveří do bytu, když jsem po čtvrté šel podle ní otevírat pomalu. Ale to už by bylo asi trochu přísné. Takhle přijeli dva sympatičtí muži, paní sousedku, kterou znám skoro čtyřicet let a v dětství mě i hlídala, jsem už nikdy neviděl.
Teď by šlo i napsat, že jen co klaply dveře domu, zahrál jsem si pěkně na dvě rádia – ale to by nebylo vtipné, protože ono celkově její odchod nepatřil do země humoru a člověk si uvědomil, jak málo stačí a je mimo, a nikdo neví, koho co čeká.
No, ale čas běží dál a o nových nájemnících v jejím bytě jsem psal minule, ale já se včera dozvěděl zajímavou věc, od jiné sousedky. Ta by taky stála za blog, avšak ten si nechám na jindy. Povídali jsme si, asi tak jak se baví lidé, když se zastaví na chodbě domu, v němž společně bydlí. Jsou to takové ty pětiminutovky, ve směs na barákové drby, co kdo jak proč a co z toho.
Novinka za novinkou a najednou přijde řeč na naši sousedku, co je pryč a nikdy se nevrátí, a já se dozvím, že tu v domě máme (cituji) nějakýho hajzla, co ji poslal telefonem do Bohnic a takovýho hajzla, že by chtěla potkat.
Tak jsem sousedce oznámil, že může odvolat pátrání, protože jsme to já, akorát že to bylo kapku jinak. Osvětlil jsem události osudového večera a ještě přihodil tezi, že sice náš svět je nahnutý, ale ještě jsme to nedotáhli do stavu, že do blázince se posílá jen tak na přátelské upozornění z místa bydliště. Jo, to by bylo bytů volných.
Dál netřeba popisovat – jen se pozastavit nad tím, jak málo stačí, aby něco vypadalo jinak, než ve skutečnosti bylo, a většinou to vypadalo tak, abyste vypadali při tom o něco hůře, než jací ve skutečnosti jste.
A jak jsem zjistil, jedině se tomu dá zabránit tím, když máte nějakou pověst, a ta pověst je taková, že není radno o vás mluvit ve zlém.
Takže se už dostáváme k Turecku a současnému dění:
Byl to puč, nebyl to puč, má v tom prsty západ, nemá, ale má východ, je to připravený, není to připravený – tohle nechejme být a podívejme se, co se děje doopravdy.
Když se podíváte do historie, tak situace v Turecku (našemu potencionálnímu bratru v EU, bohužel) nejvíc z historického hlediska připomíná začátek Čínské kulturní revoluce. Ano, byla o něčem jiném, a já jsem řekl, že připomíná, ne že je. I když taky jde o ideologii. V Číně šlo tehdy o komunismus, v Turecku zase o Islám.
V Turecku stejně jako kdysi v Číně se likvidují nejen ozbrojené složky (i když v Číně tehdy tolik ne), ale i inteligence kolem a kolem. Vyhazují a zavírají se úředníci a učitelé a další, což bude zřejmě pouhá zdrobnělina, protože se budou likvidovat všichni, kdo nějakým způsobem ovlivňují pohled na to nové, co má v Turecku nastat. A když se říká nové, neznamená to vždy nové – někdy to může být až příliš staré.
V Turecku bude vládnout diktatura. O tom já nepochybuju. Kdo jiný nežli diktátor pošle hned na začátku střetu do ulic obyčejné lidi, aby nejen že projevovali svoji nespokojenost s pučem, ale tak nějak sloužili jako živý štít – protože "pučisté" do toho evidentně přes potoky krve jít nechtěli.
Nijak si nedělám iluze, že by následný soud s pučisty byl v rukavičkách. Turecko je známo svojí krutostí a Evropský soud ještě nedávno rozdal zemi více než patnáct set rozsudků za porušování lidských práv. Rovněž taky nezapomínat, že Turecko bylo v moderních dějinách první zemí, která spustila na svém území genocidu jinak smýšlejících lidí – budete se divit, začalo to sbíráním vojáků, úředníků a učitelů. Ostatní špatně smýšlející následovali a nebyli to úředníci, ale obyčejní lidé, muži, ženy, děti. A rovněž poprvé v dějinách byli tito lidé svážení ve vozech pro dobytek – což se stalo symbolem pro jinou genocidu páchanou Němci o několik desítek let později.
Takže si nedělám iluze, a čím víc se baví o popravách a soudech, tedy, soudech a popravách, propadám většímu dojmu, že puč byl jen startovním výstřelem pistole, kterou nedržel v ruce jediný pučista. Jen bylo potřeba si udělat doma jasno.
A teď je otázka, co na to my. Ne jako, Češi, chraň osude. My tomu zas tak nevelíme, a jsem více než přesvědčený, že až dojde v Turecku na popravy, našel by se u nás někdo významný, kdo by řekl, že se jedná o humánní popravování. Jak tomu v naší historii bývá, když chcete být pro svět za lidumila.
Ale jde o to, co na to svět. Protože Turci nás mají v hrsti. Ten teď řekne, že jestli se nám něco nelíbí, pustí na nás tolik migrantů, že se z toho poděláme.
(S tímhle mě ještě napadá ten detail, jak někteří vojáci zdrhli po puči do Řecka a tam byli hned zatčeni. Tam do Řecka táhne měsíce a měsíce tolik lidí a nikoho z nich ještě nezatkli. Ale je hned ano. Asi proto, že to jsou vojáci – což taky nedává smysl, poněvadž co tam měsíce a měsíce přichází, jsou taky vojáci, akorát nemají uniformy.)
No, svět se má na co těšit, a nezávidím mu jeho rozhodování. Protože jak v tom lítají životy a možnost o něj přijít, nikdy to nebude jednoduché.
Jo, já bejt Turek a mít tu moc, to by si nikdo nedovolil říct, že někoho posílám do blázince. To by to hned vypadalo jinak. To by se povídalo, jak jsme hodný a pozorný, a ještě že jsem té paní sousedce pomohl, a jak to poukazuje na moji dobrotu, a samozřejmě slávu. U dveří bych měl položené květiny a dary, a venku by na moji oslavu stály davy a mávali prapory a dalšími květinami, a hrdý lid by do kamery se slzami štěstí říkal a vykřikoval, jaká je to krása a štěstí mít v domě takového lidumila.
