Na hřbitovy míří masy (ne nedělám si legraci z jednoho názvu), ale ne všichni tam jdou za nebožtíky. Někdo se vydá ke hřbitovu kvůli něčemu jinému. A to pak někdy vyvolá pozdvižení. Právě mezi nebožtíky.
"Dobrý večer..." řekl pan Klince a poškrábal se vzadu na temeni, neklamné to znamení, že bude muset v příští větě říct někomu něco nepříjemného. "No tak, nesedím tu jako na vejcích, a jdu taky něco dělat. Půlnoc už je pryč. Zase to za vás odnesu, že vy se flákájí!"
"Ale daj pokoj, Klince" řekl pan Voříšek a musel si dát ruku od brady, aby mohl mluvit – což by nebylo zase nic tak divného, kdyby tu ruku nedržela jeho druhá ruka, protože ta první už v kloubu dobrých patnáct let nedržela. "Nebuď ouřada a sednou si a poslouchal." A vrátil ruku pod čelist, která už taky nepatřila k nejpevnějším.
"A pak mu vona řekla," povídal pan Matyas a zubil se všema (dvěma) zuby, co mu ještě v čelisti zbyly. "Že nemá podprsenku!"
"To mu vážně řekla?" ptal se Pan Voříšek a musel si dát hodně velký pozor, aby mu brada nespadla ke kotníkům.
"Jako že je hrob nade mnou," řekl pan Matyas a nechal chvilku ticha na očekávání. "A von se jenom usměje a pak jí na ty prsa šáhnul!"
"A neměla ji?" zeptal se Filípek.
"Tohle není pro nezletilý," řekl pan Voříšek přísně. "Je ti teprve sedmnáct, tak koukej mazat."
"Jenže je mi sedmnáct už přes šedesát let. Se na to vykašlu!"
"Že se do toho pletu," řekl pan Klince, zapomínaje na svoji úlohu vedoucího směny. "A skutečně ji neměla?"
Pan Matyas se zase zazubil: "Neměla!"
"Do paroma!" řekl pan Voříšek a upravil si zbytek čelistní kosti. "Tak ona ji opravdu neměla! Jako že... Jako že neměla?"
"Neměla," řekl pan Matyas. "Přes její květovaný šaty bylo vidět, jak jí narůstají bradavky.
"Aůůůůů," zavyl Filípek a pan Voříšek hned na něj:
"Mladej, to si nechaj na strašení. Co bylo dál? Povídejte člověče, a nešetřete detaily."
"Pánové," povídal pan Matyas a každého počastoval pohledem. "Já toho v životě viděl hodně. Svatej jsem nebyl. Ať mi moje Elvíra odpustí a dá jí Pánbů klidnou rozptylovou loučku bez deště, ale já se dneska poučil!"
"A jakým směrem se to poučení ubíralo?" ptal se pan Klince, opět si drbaje zátylek.
Pan Matyas ani nečekal na další jeho větu, protože znal pana Klince a jeho zvyky s drbáním, tak raději hned povídal.
"Nechal prsa prsama a šel po kalhotkách."
"Vhaůůůů," ozval se Filípek. "Pánové, nevím jak vy, ale já cítím, že je mi sedmnáct! Ani nevím kde."
"A vho sš ň ima dělhal?" ptal se pan Voříšek huhlavě, protože čelist hledal u kotníků a kostnaté prsty se mu třásly tak, že ji nemohl sebrat.
"Ať se na mě moje Elvíra nezlobí," řekl pan Matyas, "já ji miloval, přísahám, že z celýho srdce, ale já nemohl odtrhnout zrak, tedy to, co mi z něj v lebce zbylo."
"Detaily, detaily!" drbal se na zátylku pan Klince, jako by si chtěl prodřít spodní část lebky.
"No to se nedá popisovat, pánové," usmál se pan Matyas.
"Teď už musíte," rovnal si čelist pan Voříšek. "Takový přeci nebudete."
"Pánové," řekl pan Matyas vážně. "Já jsem byl slušnej člověk. Já se dívat nechtěl a Pánbů, a já vím, že jsem ho jednou viděl a všechno mi to spočítal, musí vědět, že se nedalo jinak, protože on jí vyhrnul šaty a sáhnul za ty kalhotky a..."
Všichni se ohlédli po panu Klinceovi, protože kosti pod lebkou nevydržely tlak škrábání a lebka se kutálela po trávě, dokud se nezastavila o náhrobek.
"Na mě ohled neberte," řekl pan Klince ze země. "Nenechte se rušit, vážený kolego. Co jste viděl? Proboha, co jste viděl!!!"
"Pánové... Já viděl všechno!"
"Já se na to vykašlu," řekl Filípek. "Celý roky si dávám pozor, abych z hrobu nevytáhnul paty, abych neviděl ty starý babky kolem, abych si náhodou nekazil vzpomínky na Julču od Klánovic, u který jsem viděl jedno prso přes blůzku, a tohle já propásnu! To není spravedlivý. Zasranej záškrt!"
"Myslíte jako že tam jenom sáhnul?" tázal se pan Voříšek, "nebo jako že... jako že?"
"Pánové," řekl pan Matyas a zbytky rukou zvedl před sebe, jako by žehnal. "Pánové... Právě že jako že!"
"Kam letí, mladej?" skoro vykřikl pan Klimce na Filípka, který si to zamířil k bráně. "Máte službu u hostince, ale až od jedné!"
"Julčooooo," volal plačtivě Filípek. "Už jduuuuuu. Už jdu za tebou!"
"Chudák," řekl pan Matyas. "Táhne jí na osmdesát a má sedm pravnoučat."
"Nechtě ho, on se vrátí." Řekl pan Voříšek. "A možná nebude sám. Co bylo dál?"
"Dál?" podíval se na oba pan Matyas. "Pánové. Dál. To bylo už jenom to, co my neznáme. To bylo jenom Nebe!"
+
+
+
Kdo by měl náladu na jiný příběh pro dnešní den, tak tady:
https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=685582
