Vlasta Svozilová zavřela vstupní dveře a přes hlavu přetáhla řemínek větší kabelky. Začala si sundávat bundu a při tom se pozorovala ve velkém zrcadle na zdi.
V duchu si opakovala jedinou větu pořád dokola – 90 stupňů severní šířky, Severní pól.
Chodbou prošla ke dveřím do kuchyně spojené s obývacím pokojem, přesně tak, jak kdysi kdosi z architektů zamýšlel propojit rodinný odpočinek a setkání u jídla do jediné místnosti, případně zamýšlel vytvořit jedinou velkou scénu pro mnoho budoucích televizních situačních komedií.
"Nemůžete chvilku mlčet?" slyšela za dveřmi manžela Václava a hned při prvních slabikách ji dle Pavlovova reflexu ústa zaplavila chuť na dvě deci vína, případně na skleničku Hruškovice donesenou nedávno návštěvou.
Nechtěly.
Podle zvuků děti hodlaly dělat pravý opak.
90 stupňů severní šířky.
Vlasta vešla do místnosti. Otec seděl na gauči, nádobí vedle sebe nakupené do malé pyramidy, děti seděly u stolu a jako by se chystaly na sebe skočit. Pouze očekávání očekávaného je zatím nepustilo do sebe.
"Tak jaká jsem?" zeptala se Penelopa a usmála se širokým úsměvem.
"Z jakýho důvodu požaduješ po spolužácích výpalné?" zeptala se Vlasta.
"Cože?" ozval se otec a poprvé, co o něm píšu, se v jeho obličeji objevil zájem, ba přímo radost.
"Cože?" zeptala se Penelopa.
"Vždycky jsem se sám sebe ptal," řekl Libor při skládání kostky (a jako by to právě kostce říkal), "kdo z téhle rodiny jako první vstoupí do organizovaného zločinu."
"No jen si to poslechni, tatínku," řekla Vlasta, "naše Penelopka vybírá od spolužáků peníze, že jim nebude odcizovat penál?"
Otec se zamyslel a vyhrknul:
"KOLIK?"
"Jenom dvacet korun, tati!"
"JENOM? Že se nestydíš!"
"Václave!" zvedla hlas Vlasta. "Tvoje dcera vydělává ne nebohých spolužácích!"
"Tím, že jim krade psací potřeby a vydělává na vrozené touze zanechávat za sebou psané poselství," dodal Libor."
"Ticho!" okřikl syna otec. "Co jsi s těma penězma dělala?"
"Co dělala? Nakupovala."
"Co si nakupovala?" ptal se otec.
"No, sladký!"
"A to si nemohla za to koupit taky něco nám?" řekl otec a zachmuřil se.
"VÁCLAVE!" ozvala se Vlasta.
"No co? Já taky vydělávám a něco vám pořád kupuju!"
"Otče," řekl syn. "Od kdy je paragraf 247 výdělečnou činností?"
"Můžeš mi laskavě říct, kdy jsi mi něco naposledy koupil?" tázala se Vlasta.
"Že to říkáš zrovna ty," ohradil se otec. "Minulý týden jsem Ti koupil nový boty!"
"Ale taky si mi je hned zakázal nosit, že je ošklivo a že je venku nasoleno!"
"A co ti vadí? Že chci, aby něco vydrželo. Nekupuju to, aby se to hned zničilo! Víš, jak to bylo drahý?"
"Jestli to bereš takhle," řekla Vlasta, "klidně budu chodit bosa. Mně sůl nevadí! I když silničáři u nás ji už tři roky nepoužívají."
"Jůůůů," udělala Penelopa. "Když máma, tak já taky zítra půjdu do školy bez bot!"
"V nejhorším případě si později nějaké odcizíš," řekl Libor. "Tedy pardon, vlastně vyděláš."
"Mamííííííí, ať mě nechá,"
"Ty moc neřvi," řekla Vlasta. "Kromě toho šikanování, toho máš ještě plno!"
"Já nikoho nešikanuju," řekla Penelopa uraženě.
"Ano, má pravdu," řekl Libor. "Vždycky její spolužáci mají takový vděčný výraz, když jim klečí na krku a kroutí hlavou!"
"Mamí..."
"Neudělá mi někdo kafe?" řekl otec. "Aby byl alespoň na chvíli od kohokoli klid."
Vlasta přešla ke kávovaru a zapnula ho. Skříňka vedle kávovaru ji lákala víc – věděla, že tam odpočívají lahve, a jsou plné.
"Penelopo?" řekla Vlasta.
"No co je?"
"Co ti říká devadesát stupňů severní délky?"
Penelopa mlčela.
"Matko?" řekl Libor a rozhodil si znovu barvy na kostce. "Máš zřejmě na mysli severní šířku – a odpověď na tuhle klasickou a poměrně infantilní otázku je Severní pól."
"Vidíš, Penelopo," řekla Vlasta. "Tak tohle ti taky ve škole nejde."
