Pokud se ozývá více hlasů než dříve pro znovuzavedení trestu smrti, společnost je na pokraji krachu z vlastní morálního propasti. A je to logické.
Není se co divit, že se opět probouzí debata na toto téma, neboť činy, které se kolem nás dějí, jsou prostě na hranici možného vysvětlení, nebo chcete-li obhajoby zkaženosti celé společnosti.
Včera jsem četl diskuzi pod článkem o vraždě sotva zletilé dívky mladým mužem/klukem, jehož absence lítosti nad činem může být dílem jeho duševní choroby, anebo taky pouhou lhostejností nad nějakým morálním podvědomím sebe sama.
Tábory se přirozeně rozdělily na dvě poloviny. Nebude ničím novým, když strana držící se mírnější varianty, to jest žádný trest smrti, používala argument možnosti justičního omylu při vynesení rozsudku. (Nejednalo se o debatu nad činem mladíka, ale nad tématem trestu obecně.)
Osobně považuji tento přístup s argumentem už jakoby za "zastaralý". Pořád se opakuje. Dokonce mi připadá, jako by mnohé, ne-li všecky tresty smrti byly justičním omylem vykonaným na nevinných obětech systému či politického smýšlení.
Samozřejmě, uznávám, že bych hovořil jinak, kdybych se do podobné situace omylu dostal sám či někdo z mých blízkých. Stát se může cokoli. Náhody neexistují a všechno lze s přimhouřeným okem brát jako vůli vyšší moci. Nicméně za svůj život jsem se nesetkal s nikým v mém okolí, kdo by byl za podobný zločin odsouzen, nebo jenom obviněn. Ačkoli znovu uznávám, že náhody skutečně neexistují a vše je možné.
Druhý tábor Trest smrti obhajující mluví argumenty o oku za oko, zub za zub, a vyčerpání možnosti jedince žít ve chvíli, kdy sám život někomu vzal. Na to zastánci mírumilovnějších postupů (?) odvětí, že Trest smrti by neměl být pomstou.
Já si myslím, že pomstou přirozeně je. Jedinou možnou pomstou za člověka, který ji nemůže vykonat a nemůže se k ní vyjádřit. Pomsta je univerzální jazyk smrti.
Přirozeně obě strany obhajující svůj názor musí ve svých argumentech narazit i na extrémní variace výkladu. Máte to s nimi jako se vším ostatním – najdou se horliví zastánci, nebo pochybovači ťukající si prstem na čelo. Za každou stranu jeden příklad.
Jistý americký soudce, horlivý zastánce trestu smrti, pronesl, že spíše odsoudí tři nevinné, nežli by mezi lidi pustil jedinou nebezpečnou bestii. Na druhé straně zase člověk, který nekrofilního pedofila hájil slovy, že za svoji nemoc klient nemůže a svým způsobem byla chyba dětí, že se mu připletly do cesty.
Rozmýšlejte pečlivě.
Na tomto místě jsem původně chtěl napsat dlouhý odstavec s popisem, jak může probíhat vražda. Proto, aby bylo vidět, jak někteří pachatelé uvažují a jsou skutečně pro společnost ve své živé formě nebezpeční. Chtěl jsem jejich zločin a touhy popsat se vším všudy, barvitě, až tak, aby se vám zvednul žaludek, ale uvědomil jsem si, že by mi stať neprošla přes redaktora kvůli příliš kvalitnímu popsání násilí.
Takže namísto toho zamířím jiným směrem a vzpomenu si na slova kriminalisty vyšetřujícího před lety Orlické vraždy a jeho, dle mého rozumného návrhu, aby byl trest smrti obnoven, přestože by se s ním zacházelo jako s šafránem. Dle něj by měl být udělen jednou za pět let, a to přirozeně v případě, že by nemohlo dojít k justičnímu omylu (nejlépe, aby se pachatel sám přiznal) – aby pak takový trest fungoval jako odstrašující případ, že se může skutečně stát, že skončíte špatně, když si některé věci v životě nerozmyslíte.
Jistě se shodneme na tom, že strašáci v naší společnosti, která je spíše benevolentní k mnohému, ovšem ne tolik ke spravedlnosti, že takoví strašáci ji zoufale chybí. Chybí zvednutý ukazovák, co by na mnohé věci poukazoval způsobem: Ne ne, nedělej to, spálíš se. Potom se není co divit, že vrazi jsou mladí, neznají lítost, a vlastně mají ze svého činu svoji vlastní radost a považují se za hrdiny. Za někoho, kdo do světa vzkazuje: "Podívejte se, co jsem dokázal udělat – a vy ne!"
Já osobně pro trest smrti jsem – i s tím rizikem, že jednoho dne mohu sám vypovídat pro svoji obhajobu a moje tvář bude novinami ukazována jako Bestie od výhybky. Dle mého onen strašák opravdu chybí – a bude chybět ještě víc, protože ve světě, kde se lidé přestanou bát jedné věci, se strach změní na strach z věcí dříve se strachem nespojitelným – na strach obávat se normálně žít.
Můj otec vždycky tvrdil – smrt za smrt, a za smrt dítěte pomalu přejet parním válcem (bavíme se o vraždě, nikoli o neúmyslném zabití) – čímž se dostáváme k další věčné otázce, a to jak takový Trest smrti vykonávat?
Je zvláštní, že zastánci lidských práv jsou pro co nejhumánnější způsob. Dalo by se s nimi souhlasit, pokud by se bavili o případu exekucí v zemích, kde je "justiční omyl" povýšen na hru vysoké politiky a jsou trestání vskutku nevinní lidé, jejichž jediným zločinem je, že mají jiný názor než kývající většina.
Jinak názor humanistů nechápu. Jako by se jím vysmívali oběti a jejím pocitům prožitých před úplným koncem, jehož i malá chvíle se údajně umí protáhnout do neskutečně dlouhé doby. (Dle slov zachráněných na poslední chvíli.)
Opět jsem chtěl něco popsat, ale znovu by to neprošlo.
Trest má být trestem, a trestem je proto, aby před ním měli lidé respekt. Pokud se ho nebojí, nemá význam. Způsob exekuce by měl odpovídat provedení samotné vraždy – a ještě lepším pro spravedlnost by bylo, aby ji vykonávali pozůstalí oběti. Sice můžete namítat, že to už stejně nikomu nemůže, ale věřte, že dlouhý bolestivý řev, po němž po co nejdelší době přijde smrt, dokáže v pozůstalých alespoň na chvíli vyvolat světlejší chvilky. A prosím, netvrďte mi v tomto případě, že shovívavost je jakousi ukázkou formy lidství.
Shovívavost jako by právě naše společnost začala ztrácet, nebo spíš zapomínat. Je pořád otázka, jak ji lidem opět připomenout. Jestli jsou k tomu zapotřebí skutečně tvrdé přístupy.
Pokud to vlastně není o tom, že jako společnost jsme už za něco trestáni – a jedná se zcela evidentně o justiční omyl.
