Na sport jsem lempl. Já to vím, sportovci to ví, fanoušci to ví – přesto se v mém životě objevily i sportovní vrcholy, na nichž jsem odcházel – abych zase čekal na comeback.
Třeba ta chvíle, když jsem na učňáku vyesoval soupeře celý jeden set ve volejbale. To byl pocit. Dřív jsem ho hrál, asi tak půl roku, a po letech mi sedla podání na ruku, že se rozhodčí divil. Jen smůla, že rozhodčí byl taktéž třídní učitel soupeře, a proto jsme pak prohráli dva jedna (mě vyloučil po prvním setu za nesportovní chování).
Ve fotbale jsem zářil jednou. Asi v jedenácti letech. Na škvárovém hřišti ve Vysočanech, kam jsme s třídou chodili na tělák, když Tyršák u školy byl zabranej. Pro mě neznámým způsobem se dostal balon a já ho stejně pro mě neznámým způsobem nakopl, abych udělal jesličky soupeři a brankář se po míči jen natáhnul, ale pozdě.
Když se hráči vzadu ptali, kdo dal gól, a já řekl skromně na celé Vysočany, že já, tázali se, zdali nejde o omyl. Pak jsem už nezářil.
Teď je ale dobrá doba na sportovní comeback. Zvláště když jsou v tom velkém peníze, a vlastně peníze za nic. Koukám, že jsou i hráči, co hrají na tribunách, a stejně za to berou smluvené peníze, jež já považuji za velké a umím si za ně představit ledacos pěkného.
Já tedy stále nejsem sportovní typ. Pochybuju, že bych doběhl od brány k bráně, aniž bych cestou potřeboval deset minut pauzu a lékaře. Ale zase by mohlo být na hřišti veselo. Že bych třeba soupeře rozesmával hláškami a vtipy, aby se přestal koncentrovat a někdo z našich ho obral o balon a skóroval:
"Ti blbne GPS, že to tak kopeš, co?" houknul bych na soupeře po nevydařeném kopu.
Nebo mít motivační projevy k spoluhráčům:
"Zoufalství a beznaději budeme čelit tím, že bychom mohli začít normálně hrát!"
Nebo historky bych mohl soupeřům vyprávět:
"Poslouchaj, Barcelóna, ale jdi, kašli na balon, já ti znal jednoho chlapa, a ten říkal, že má pocit, že mu stará zahejbá s rybářem, že prej přišel domů, odhrne deku a tam šupiny a háček. A druhej mu povídá, že má zase pocit, že mu jeho stará zahejbá s fotbalistou, protože přišel domů, odhrne deku a tam fotbalista."
Za ty prachy, no neberte to.
Problém toho klubu se svádí na absenci srdcařů. To je takové zvláštní slovo, jež se poslední dobou hojně užívá. Přesto není příliš definován jeho význam – prý je to o tom mít něco rád.
Vidím to jinak. Byly časy, kdy hráč věděl, že vůbec není jistý, jakou bude další kariéru, jestli si v klubu vůbec zakope. Na jeho místo čekalo mnoho dalších, a tak věděl, že musí makat, jelikož až makat přestane, už pak makat nemusí.
Pamatuju časy, kdy Spartě stačilo dvaadvacet lidí a všichni z nich dřeli. Porážela velké evropské týmy (ne pokaždý, ale stávalo se), byla něčím, k čemu se koukalo až s nábožnou úctou. Mít eSko na hrudi bylo víc než být Superman.
Teď je ta doba pryč a jeden slavný tým se žel plácá v něčem, z čeho se bude plazit hodně dlouho. Chybí mládí vychovávané od dorostu, chybí vzory, chybí vědomí, že můžu být uctíván, ale musím si úctu zasloužit a nepřijdu k ní jako slepý k houslím – což se děje u mnoha odvětví, nejen sportu, kdy přijdou slepí k houslím, ale neumí hrát.
Je mi líto fanoušků. Zvlášť v téhle době, kdy fanouškovství u některých není co dřív, a fanouškové jiných týmů jsou doslova krutí a netuší, že do lidí v bezvědomí se nekope.
Jezdím kolem Stadionu Sparta často a vidím tam reklamu na fanouška, který má být srdcař (a snad ještě respektuje soupeře, nebo něco takovýho). On s tím problém mít nebude. Problém je kousek dál. Za tou reklamou, za ochozem, na zelené trávě, kde pomalu fotbal přestává být ta správná hra.
Škoda.
