Tramvaje, pro které se umírá

Umírá se pro něco z různých důvodů. Smrt si v tomhle vybírá. Jako by dávala možnosti, pro co se rozhodnete umřít a tím nechat obejmout klidnou náručí a osušit slzy v plášti vonící po nekonečnu duší a jejich ztracených snů.

Romantické je umírat pro lásku. Pro neopětovanou lásku. Muž, jehož tvrdá podstata se náhle sype po lásce k ženě, která jej odmítá ze svých osobních důvodů, nebo je na tomhle světě pouze od toho, aby se radovala z onoho chřadnutí duší v jejím blízkosti (mrcha).

Umírají ženy kvůli mužům, jejichž mužská podstata je naopak tvrdá a pevná a ani bouře a ani samotné Peklo nebo Nebe nedokáže na něm vytvořit prasklinku a skrze ni do těla nalít hřejivé pocity a změnit balvan na lidskou bytost se vším všudy.

Jsme genderově vyvážená společnost, takže umírají muži kvůli lásce k mužům. Ta podstata muže, hořící láskou a opájející se představami nejprve krásnými a povznášejícími, a posléze těmi temnými, pronásledujícími, svíravými, od chvíle, kdy chudák sezná, že je jeho láska neopětovaná a proměnila se na prach míchaný se slzami, co dohromady stvoří jen bahno, základ pro bažinu zoufalství táhnoucí oběť do hlubiny nicoty.

Ach.

A samozřejmě láska ženy k ženě – někdy bolestivá a kamenující všechny hezké pocity v nitru, nyní se smrskávajícího po velkém třesku uvědomění si kouzelné lásky, po výbuchu básní psaných do neodeslaných dopisů mapující celou tu vášnivou cestu, to uvědomění, touhu a vlastní přesvědčení o správnosti citů – kamenující a ničící střípky lásky, změněné realitou na poušť prázdných dnů.

A pak láska jiná. K vlasti, k pravdě, k penězům, všechno to je láska, která se může snadno stát tragická. (Dokonce jsem slyšel oficiální zprávu, a to jsem si nevymyslel, že jedna Němka se vášnivě zamilovala do křišťálového lustru, a ta láska nebyla platonická.)

Jedno mají všechny tyhle lásky společné. Pokud jsou neopětované, milující trpí – a někdy trpí natolik, že hodlají pro svoji lásku zemřít, což je ekvivalent upozornění sama na sebe. A byť tomuto činu či pocitu smrti dáme jakoukoli nálepku, pořád před sebou vidíme osobu zmučenou a zničenou, která nemá nic jiného na srdci než právě to svoje srdce z hrudi vlastní silou vytrhnout a ukázat jej milující osobě nebo věci nebo nehmotnému důvodu, aby sama viděla, jak moc byla milována a jakou oběť ten a ten nešťastník na oltář lásky položil.

Doba je částečně zvrácená – viz. Křišťálový lustr, a proto se neleze divit, že lidé jsou ochotni umřít pro věci, na jejichž sympatii by sázel jen málokdo. Tramvaje.

Původně jsem tento článek zamýšlel napsat před Vánoci. Čas tomu odpovídal. Množil se nejen stres a nákupní horečka, ale i samotná láska k dopravním prostředkům – nakonec jsem však usoudil, že bych si za podobné téma v ten čas vysloužil nálepku cynika, a tak jsem raději s publikací posečkal na období po Vánocích a před Silvestrem. Sami uznáte, že jde o vzácné období, kdy se nic tak důležitého neřeší, lidé odpočívají a pořádně přitápí pod různými hloupostmi a neřestmi, poněvadž věří, že už za několik dnů v novém letopočtu začnou provádět všechno jinak. Líp.

A tak tedy dnes: neumím si všechny ty městské epizody, kdy člověk z ulice hodlá skokem pod tramvaj umřít, vysvětlit jinak, než že k velkému dopravnímu prostředku hoří neopětovanou láskou.

Když se totiž dívám do tváře všech těch běžců a chodců a jinak se pohybujících se spoluobčanů, kteří dávají bez rozmyslu všanc vlastní život a s ním i budoucnost, nelze myslet na nic jiného než právě na ty zmučené a zničené duše, které došly na své cestě k propasti a hodlají skokem do její hlubiny přijmout odpuštění a klid v milosrdném náruči smrti.

Moje tramvaje (tedy ne tak moje, spíš ty tramvaje, jež mi podnik na směnu půjčí) musí milovat hodně lidí. Třeba slečna v Jindřišské ulici, která (asi) pochopila význam nesmyslnosti lásky a hodlala svůj krátký život ukončit skokem před mou rozjetou krásku.

Nedostal jsem ji. Chybělo dvanáct centimetrů, a bylo by po ní. A co slečna? Bylo na ní vidět, že je zklamaná, a proto udělala cosi, co zklamaní lidé dělají – usmála se a beze slova pokračovala v cestě za dalším zklamáním, nebo na další pokus. Nijak ji nezajímala hromada lidí tlačící se mi na kabinu, poněvadž brzdy mají tramvaje vskutku kvalitní a jediná jejich nevýhoda je, že podobné brzdy nemají i cestující, a to někde v oblasti podrážek – a proto se vždycky nahrnou dopředu na kabinu, jako bych právě začal s výprodejem za zaručeně nejlepší ceny.

Je škoda, že kvalitu brzd cestujíc ve voze nijak neocení. Jak by bylo krásné, kdyby se po brždění zvedli z hromady údů, očistili ze sebe bahno přinesené z ulice a mezi sebou pokývali uznale hlavami a řekli prostou větu: „Brzdí krásně!“

Namísto věty však na řidiče nadávají, nazývají ho pitomcem a hovadem, a nijak netuší, že ne on, že ne tramvaj, že ne systém kolejnicových brzd, ale láska zavinila jejich pád, láska jedince k tomu velkému stroji jedoucím po kolejích, a tak rozvážející osudy do všech koutů města.

Mnozí si už jistě při čtení příspěvku ťukáte na čelo a říkáte si (a třeba nahlas), co to vlastně kecám? Vždyť vlastně celou dobu píšu prostou skoro reportáž o tom, že lidi jsou vyřízení, chovají se jako dobytek, a hovno láska, ale blbí jsou a skáčou z toho pod tramvaje. Ale neříkejte mi, že by byli blbí a vyřízení až tak moc? To přeci není možný?

A proto věřím, že tohle ti lidé (a je jich víc a víc) nedělají z důvodu své vlastní hlouposti, z důvodu vlastní arogance vůči světu a vůči ostatním lidem. Přeci nejsou tak hloupí, aby se nechali jenom tak zabít, jen tak, jako když si třeba vsadíte sportku. Přeci nejsou dobytek, který kouká dolů na trávu, v tomto případě dolů na mobil a ťukají a ťukají, až do nich taky někdo ťukne. Nevěřím.

Jsou zamilovaní. Určitě. Všichni tihle sebevrazi jsou do tramvají děsivě zamilovaní a touží po nich, jako toužíme po tom nejkrásnějším na světě. Jsou bláhoví, jsou smutní, jsou zničení tou láskou, a tak dělají to nejzoufalejší pod sluncem a měsícem a hodlají vlastní obětí dokázat, jak prostředek MHD o váze několika desítek tun milují, a možná chtějí, aby jejich lásku začal tolerovat.

No neříkejte, že by to mělo jiný důvod?

Lidi přeci tak hloupí nejsou, a blbí už vůbec. Nebo jsem jen naivní?

Ach.