Tramvajákova frustrace (s hvězdičkou) - pro paní Libuši

Někteří zdejší občas jen tak mluví, že napíší něco o těch druhých třebaže tak docela moc nevědí, do čeho se tím vlastně pouští - je tedy povinností těch druhých ty první trochu nasměrovat. Do temnějších končin.

PS: Paní kolegyně, pozor na opuštěné tratě a smyčky v tramvajáckých myslích. Nejsou vždy osvětlené a bezpečné.

: : : : :

Modem. Nic jinýho. S wi-fi anténkama. Ale že bych z toho byl nějak vedle, se říct nedá. Ale proč ne. Kdo vám co kdy dá jen tak zadarmo. Tedy nedá, je to na zkoušku, na půl roku. Třeba net pojede rychlejc. Je pravda, že můj modem se seká, a kolikrát v tý nejhorší možný chvíli. Když má člověk konečně s někým soukromí.

Ale jo, instalace je snadná, a chytlo se to docela dobře. Tak co tam dáme, Face, jo, šlape to, a dobrý, načítání rychlý. Co videa? Jo, ale jo, to by šlo. Slušně jede. No a neseká se. No už nebude, jako když jdu spát, prášek účinkuje a video se pomalu načítá, že ani nevíte, jestli si ho stačíte vyhonit.

Teď už se při tom odpojuju. Prášky vás spolehlivě uspěj, ale dělaj vám trochu bordel v hlavě. Ne jako na pořád. V tý chvíli, když si je zobnete.

Buď si vezmete Stilnox, Hypnogen, Snaval nebo Zolpinox – je to jedno, protože všichni maj v sobě stejnou látku a ta účinkuje pořád stejně. Po patnácti minutách, někdy dřív (mně už to ale trvá i půj hodiny), zmalátníte a začne se vám motat hlava. Zajímavě motat. Mám ji krásně těžkou a začíná se mi rozdvojovat vidění.

Když si píšu na chatu většinou u toho koukám na televizi. Je jedno, co dávají, je to kulisa. Klidně si můžu pustit dokola jeden film z Youtube. Jde o psaní. Tedy do tý chvíle, když mě ty nadržení debilové začnou nudit a já si chci jít lehnout. Spolknu Stilnox, to už většinou piju limču, protože pivo mi začne vadit tak někdy v půlce druhý dvoulitrový petky. Většinou ho zbytek vylejvám.

Jak se hlava zamotá, mám tak deset dvanáct minut, než odpadnu. Může se stát, že fázi odpadnutí překlenete a dostanete se do zajímavějšího stádia mysli. Je to tím, že pořád fungujete, přestože některá centra v mozku se už odpojila (alespoň takhle jsem o tom četl). Vlastně jste bdělí ve spánku, kde se vám už můžou zdát sny. Já si pamatuju, že jednou jsem se takhle zhuhňal a jak jsem psal, měl jsem najednou pocit, že mi klávesnice zarůstá travou a já píšu strašně měkce.

Ale po pivu nemáte šanci. Nic nepřeklenete. Hlava se zamotá a televizní obraz vidíte dvakrát. Je to chvíle, kdy vám z Chatu chodí vzkazy ve znění:

Co je krásko?

Spinkáš, Terinko?

Se ti to se mnou nelíbí, ty kurvo?

Líbí se mi to, a hodně, ale už chci jít spát, a já vím, že mám deset minut na vypnutí chatu, přenýst booka do ložnice, najít rozumný porno na honičku, vyčistit si zuby, k posteli si připravit láhev s vodou a Ibalgin – a pak si udělat radost. Času je málo.

Většinou u porna usnu a ráno mám na notebooku vybitou baterii. Horší je, že mi pořád stojí. Zdají se mi zvláštní sny. Nejsou sexuální. Tolik bych si přál, aby se mi takový zdály, bylo by mnohý jednodušší. Takhle mi stojí a já ho honím. Kolikrát se ani nemůžu vystříkat, jak látka v těle bojuje s probuzením a nechce mě pustit do bdělýho stavu, kde bych ho pořádně vyhonil. Většinou stříkám až ráno.

Tohle se mi děje, když si vezmu prášek a nespráskám se jenom pivem. Existuje jedna výjimka. Dormicum. Taky prášek na spaní, avšak úplně jiný než ty ostatní.

Má v sobě jinou látku, takže funguje jinak. Zatímco ostatní prášky se snaží, abyste vydrželi spát nejmíň osm hodin, a snaží se o to víc, než aby vás uspali – Dormík je ryze na usínání. Je skoro jako narkóza, která vás odstřihne od reality lusknutím prstu. Chybí v něm malátnost a pocity uvolnění. Nic takového nedělá. Prostě vás vypne. A je mu jedno kde, protože on neplánuje, že byste se pohybovali někde jinde než v posteli. A před tím vypnutím, vám ještě smaže tak patnáct minut paměti. A to je zlý. Pro někoho jako já.

Nečekal jsem takovou sílu, nikdo mě na ni nepřipravil. Příbalový leták o ničem podobném nepsal. Zažijete šok, a jelikož jste nepoučitelní, zažijete ho znovu a znovu, poněvadž jeho kouzlu snadno propadnete.

Vypínat internet na noc jsem se naučil díky němu. Těch patnáct minut před vypnutím, který si nakonec nepamatujete, je nebezpečný. Můžete v nich dělat zvláštní věci. Zvláštní i na sebe.

Rozhodně se po jeho požití nepsat si na chatu. Jste pak za blbce, nehledě na možnost, že se prokecnete o svojí pravý identitě. Ale pravděpodobně budete psát nesmysly jako

Hujk jizžoz zu šzeýja

Ne, nevidíte dvakrát, jenom chcete psát, jenže mozek vám některé věci nedovolí. Zatímco u Stilnoxu jakž takž víte, co děláte, Dormík vám tuhle možnost vezme. Udělá z vás na patnáct zombie – na patnáct minut, jejichž následky si uvědomíte až ráno.

Beru prášky dlouho. Dají se sehnat, když víte jak. Jen nesmíte být nenasytní. A nesmíte být nenasytní pro sebe, jinak jich spotřebujete víc a víc. Dobrý je ty dvě látky střídat, aby si mozek ani na jednu docela nezvykl – ačkoli někdy na chybičku narazíte.

Naštěstí jsem tenkrát s nikým nepsal. Štěstí v neštěstí. Chtěl jsem spát a jako obvykle se vším skončit. Slušní lidé přeci podobné věci nedělají. Některý věci jsou moc i na tuhle zvrácenou dobu. Byl to další z mých typických konců. Vylít pivo, zrušit účet na Xchatu a už se nevracet. Ráno se probudit jako jiný člověk.

Snadno se řekne, hůř udělá. Ležel jsem v posteli a prášek nezabíral. Říkal jsem si, že jsem se už dostal na hranici, kdy už nezaberou. Leda že bych se předávkoval a usnul nadobro. Vzal jsem si ještě jeden a nic. Měl jsem v sobě pět piv, dva Dormíky a nic. Ani jsem nezívnul.

Nakonec jsem si v obýváku pustil televizi. Dávali Cimrmany, Blaník. Měl jsem hlad, tak jsem si vzal z lednice špagety a ohřál je v mikrovlnce. Pak jsme je jedl. Začala scéna se zlatým hov

Lusk 8V

a cuknul jsem sebou v posteli. Kolem mě byla tma. Na sobě župan. Pták mi stál, jako by mi měl prasknout. Na obličeji jsem cítil zaschlý slzy. Ksicht se mi po nich krabatil.

Nemůžu říct, co mě šokovalo víc. Ten okamžik, že mi uteklo víc jak šest hodin, nebo s čím jsem na sobě spal. Nebo jak mě napadlo si něco podobnýho oblíct. A proč mám v šuplíkách pořád její věci?

Vždyť se nevratí, teď už ne.

Všechno zmizelo. Všechno od scény s hovnem, který se v Blaníku proměnilo na zlato. Vstal jsem a šel do obýváku. Čekal jsem rozházený špagety, budou i na stěně, převrácenou televizi – máte dost možností, co dělat, když nevíte, co děláte. Zpěvák Řezník o tom rapuje, že něco sjedete a najednou se probudíte a něco děláte, a většinou to není hezký.

Ten večer se však stalo něco jinýho. Zvláštního. Zbytek špaget jsem našel v lednici. Chyběla sotva polovina z porce. Dokonce jsem umyl nádobí. Leželo na utěrce vedle dřezu, ani jsem ho neskládal do myčky jako obvykle.

Vrátil jsem se do postele. Ani jsem nestačil pomyslet, co všechno jsem mohl vyvýst. Třeba vyjít na chodbu. V tom oblečení. Jít se projít. (Od tehdy jsem na noc zamykal a nechával klíče v zámku, dával jsem je na hřebík na stěnu vedle.) Silná dávka hypnotik ve mně zapůsobila i hodiny po aplikaci. Hlava se mi zamotala a já usnul.

Měl jsem si uvědomit jednu věc. Možná kdybych si uvědomí do mozku nainstaloval na pozdější přehrání, dost věcí skončilo jinak. Takhle na začátku zůstávala jediná.

Měl jsem ho jak šutr.

#somethingiswrong

:)))